|
Jsem kapka rosy když padá v lesku Jsem malé cosi co nekoupíš si v Tesku
Jsem poupě, co se rozvíjí i chvíle, která pomíjí Jsem oči, které znovu vidí makovou panenkou, co se stydí
Nahoře, dole nebo uprostřed Jsem otázka i odpověď Jsem rebel co se nedá i malé světlo, které hledá
Jsem matkou, dcerou, ženou milovanou i odloženou Na louce, v lese i na cestě kapitán s odznakem na vestě
Jsem žlutá, modrá, černobílá zelené ano, bílé snad i lesní víla Poznávám se denně v očích, tvářích jsem světlo, které v lásce září ...
 |
|
Vzpomínám, jak coby děcko Chtěla jsem naráz hned teď všecko A občas i dneska strach mi nahání Všechno, co vyžaduje času trvání Když není to dnes, nikdy to už nebude Zrychlím to, poběžím a nazdar osude A přehoupne se rok, dva, tři a deset let Jiný je můj, tvůj, ten náš svět Oběhnu každý strom na cestě Nejméně třikrát kolem dokola Až unavím se během teprve S jazykem venku na vestě Uslyším tichý klidný hlas Zastav se, člověče, kam spěcháš? Copak vím? Bojím se, že když zastavím Zůstanu na cestě opuštěná stát A nikde nikdo, kdo by mě měl rád A nikde nikdo, a co ty? Tolik se bojíš samoty? Říkají, že je s námi Bůh Nevidím ho, je dobrodruh? Tak se jdi ještě proběhnout Když nemůžeš si vzpomenout ... Počkám tu na tebe, mám času dost A taky božskou, božskou trpělivost ...
 |
|
Bouřka v nás, slyšíš hlas. Bojíš se zítřka, ten hlas jde z vnitřka. Říká ti, abys žil, dokud máš ještě sil.  |
|
Ranění slepotou běžíme temnotou. Tunelem nejdelším za sluncem milejším. V srdci jen malý plamínek, co rozdmýchá se v ohýnek. A mistr kovář vezme měch, rozfouká plamen věcí těch. A světlo ohně ukáže ti klam. Kam běžíš? Za sluncem. A věříš? Zastav se. Už jsi tam. Ospale mžouráš do tmy, která ustupuje poznáváš obrysy známé. Najednou vidíš, to světlo tu je. Všichni ho v sobě máme.  |