Ke svému počátku

dojdu si pozpátku.

Způsoben račím

v hloubkách se zračím.

Kolikrát umřít ve snu musím

kolikrát znova se probudit?

Ten strach, co z výšek mám

už brzy překonám.

Pochopím hlavolam.

Za svého přítele já,

celičký vesmír mám.

Řekni mi, co zbude po člověku?

Jen to, co se vejde do jednoho vzdechu.

Výdech a nádech, nádech a výdech

a pak nic...

snad jenom vítr se zatočí v lánu slunečnic.

Tvůj malý vesmír smutkem se zachvěje,

a na zem dopadnou drobné krůpěje.

Na cestu do lepších světů vydá se sám.

Ten, kdo už vyřešil života hlavolam...

V nevědomosti bereme na sebe břemena druhých. Odebíráme z ramen našich blízkých jednu lekci za druhou a nevidíme, že místo nich automaticky přicházejí lekce jiné a mnohdy těžší. Nevnímáme, že není naším úkolem učit se na lekcích druhého. V domnění, že děláme to nejlepší, bráníme jim v jejich vlastním vývoji a poškozujeme tak je i sami sebe. Jen ke svým vlastním lekcím přidáváme si další a náš vlastní batoh se stává čím dál těžší.

Přicházíme každý na tento svět s určitou výbavou. V batůžku si neseme přesně to, co na své cestě potřebujeme. Procházíš-li tmou, jistě v něm najdeš baterku. Možná v dálce uvidíš světlo. A možná potkáš poutníka, který ti posvítí, když jí zrovna nemůžeš najít. Možná půjde i kus cesty s tebou. Udělá dobře, když v náhlém hnutí mysli, dá ti svojí baterku a dál bude klopýtat tmou sám? Nebo bude chtít, abys ho "za odměnu" doprovázel? V prvním případě vzniká obět a viník. Ve druhém závislost. A co když ti posvítí, abys mohl svojí vlastní baterku ve svém batůžku najít? Pak můžete klidně kráčet spolu. Svobodně vedle sebe, každý se stým vlastním světlem. Není oběti, která ve tmě klopýtne, když se rozdělíte. Nebude viníka, který by si vyčítal, že zanechal tebe bez světla ve tmě stát...

Vyvazuji všechny své blízké ze slibů, které mi kdy dali.
Osvobozuji se od slibů, které jsem dala svým blízkým.
Odpoutávám se od slibů, které jsem dala sama sobě.
Žiji a tvořím ze srdce.
Naslouchám svým pocitům...

Živote před tebou s láskou klečíme.

Jak dopadne se ten náš příběh nevíme.

Slibujem jeden vedle druhého,

že jako láhev vínka dobrého.

V dobrém i horším statečně,

vypijeme tě společně...

Popsané listy papíru

shořely na prach

Shořely desky na míru

masky, co oblíbil sis při hrách

Z popela Fénix ještě nevstává

a o pozornost hlásí se i místa bolavá

Před sebou bílý list

a na něm prázdno - nic

Jak to mám Bože číst?

Zavři teď oči, víčka ti zvenku sluší

Uklidni mysl, nadýchni se

a začni psát s duší...

Každý ho v sobě má

Lva, co ho stále dobíhá

Když vysílen už prosíš o milost

a běžet už tě neláká

Změní se onen hrozivý

v roztomilého plyšáka

Jsi krásný

A krásný je tvůj svět.

Jsem krásná

A krásný je můj svět.

Jsme dokonalí

A dokonalý je náš svět.

Někdy se naše Vesmíry střetnou.

Jeden chce na trávě spočinout

Druhý zas vzlétnou...

Každý den píšeš ten příběh od nuly

Aby se příště zas

Vesmíry naše prolnuly

Dávám ti svobodu a ve smíru

S láskou se s tebou prolínám a rozpouštím

V mém, tvém, našem Vesmíru

Vina je iluze

Na cestě za duhou

Barevné světy jsou

Zbarvené každým z nás

Poslouchej srdce hlas

Vina je závoj šedivý

Na cestě za pravdou...