Život je pes

"Se zlatou hvězdou na čele,

dělá mi potíž najít přítele.

Nemůžu zhasnout jí jak baterku

a v lese vyplaší srnku i veverku.

Čert mi byl dlužen tuhle věc"

laje princezna, jak starý švec...

Naříká služtička v podhradí,

že prý má veliké pozadí.

Že kvůli objemu většímu,

nemůže přijít k lepšímu...

Pak ty dvě potkají se v lese,

každá si břímě svoje nese.

Letmo se míjejí se spěchem,

obě se smutným povzdechem.

"Ó bože, jak je líbezná,

s tou zlatou hvězdou na čele,

chtěla bych taky být princezna..."

"Věru, já brala bych i větší pozadí

a k tomu klidný spánek v podhradí,

než sto wattů v prostřed čela,

co na tom, že na cestu bych v noci neviděla..."

"Každý chceme to, co nemáme,

když na druhé se z úhlu svého díváme,"

zašuměl do jejich úvah les

"K čemu je, trápit se tím, co není dnes?

A každá trampota má svojí mez..."

www.youtube.com/w/...

Musím se s vámi podělit o "obrovský zážitek" :).

V roce 2004 jsem si slavnostně udělala (jízdy napodruhé) řidičák. Je moc pěkný, plastový a neošoupaný. Od doby jeho získání jsem neujela ani metr. Auto nemám a nikdo z rodiny mi ho nechtěl půjčit. Nikdy jsem nepochopila proč vlastně.

V neděli se konal v Kounově (vesnice cca dvacet kilometrů od nás) zápas místních "starších Pánů fotbalistů" a celebriťácké Amfory. Počasí vyšlo, legrace, kamarádi, pohodička...

Až do doby, než přišel přítel s úsměvem a se slovy:"Já bych si dal ještě pivo, pojedeš" - bez otazníku, neb jsem se při každé příležitosti holedbala, že je budu klidně vozit z hospod, když mi půjčí auto, protože mi stejně ten alkohol nedělá dobře.

Přikývla jsem. Jednou se prostě začít musí a jak říká jeden můj kamarád:"Kecy nemaj cenu".

Tak se sedělo, povídalo pilo, jako po každém zápase. A já se stále ujišťovala, že to dám. Spoléhala jsem na to, že pojedu za pomoci a navigace mého přítele. Představovala jsem si zkrátka, že mi bude přesně říkat, co mám dělat a kdy. Můj pocit zmatku a nejistoty sílil s počtem vypitých panáků a piv (tedy ne mých, ale navigátorových). Tak jsem se vnitřně zklidňovala, trochu modlila a svolávala na pomoc v čele se sv. Kryštofem patronem řidičů, zástupy strážných andělů.

Záhy jsem přišla na to, že řidičovi se jeho nekonzumace alkoholu kompenzuje maličko tím, že může zavelet:"Jede se domu" a rozjaření diskutující většinou spíš poslechnou, neboť se jim nechce šlapat pěšky.

Trochu jsem se podivila nad reakcí jednoho známého, který se, když jsem mu řekla, že jedu poprvé po osmi letech, ale ať se nebojí, že to nějak dokodrcáme, rozběhl a začal stopovat odjíždějící místní hasičský vůz..

Obdržela jsem klíčky a vykročila k automobilu.

Bravurně jsem dálkovým ovládáním odemkla přítelova vínového renaulta, kterému občas říkám:"Broučku, hlavně nás dovez".

Usedla jsem nezvykle na místo řidiče, připoutala se a jala zkoumat, cože to mám pod nohama. Nastartovala jsem, sešlápla spojku, zařadila jedničku a pomalu jí pouštěla s důvěrou, že se moje jízda neskončí v protější zahradě. Rozjezd byl v pořádku a výjezd ze hřiště se povedl. Cesta mezi obcemi probíhala bez komplikací a na čtyřicet. V Mutějovicích, kde jsme vysazovali trenéra, na mě čekala moje dvanáctiletá dcera. Byla na koních na tréninku a když jsem jí do telefonu říkala, že jedu já, nikoliv přítel, odvětila, že ona teda se mnou nejede. Samozřejmě že, když viděla tu jistotu, s jakou svírám volant nakonec nastoupila.

Přítel se mě snažil celou cestu uklidňovat a povzbuzovat.

Jeho nadšené:"Jedeš skvěle, ty seš lepší jezdec než já, Dádo koukej, jak to mámě jde apod." mě ale moc neuklidňovalo. Ze zkušenosti totiž vím, že po pár pivech má člověk sklon vidět realitu kapku zkresleně.

Na karlovarské křižovatce přišla chvilka pravdy. Říká se tam na Šustně. Je velmi frekventovaná a v neděli v pět hodin odpoledne obzvlášť.

Přítel radil:"Buď v klidu, pojedeš, až všichni přejedou..."

A tak jsem byla v klidu a čekala, až teda všichni projedou a přejetí bude zcela bezpečné. Za pět minut se za námi vytvořila celkem slušná kolonka. Pár nedočkavců nás objelo. Jeden pán asi velmi spěchal a vypadal trochu rozhořčeně.

Neslyšela jsem, co říká, ale soudě podle pohybu rtů, asi něco ve smyslu:"Chápu mladá pani, zřejmě řídíte poprvé, nezlobte se, že vás objedu, ale velmi spěchám..."

Usmála jsem se na něj s výrazem, že rozumím a popřála mu klidnou cestu. Když nakonec tedy všichni projeli a přítel mi dal pokyn, že teď už můžu bezpečně vjet do křižovatky, auto škytlo a chcíplo. Chválabohu jsem stihla nastartovat, rozjet se a bez problémů odbočit směr Krušovice.

S úlevou jsem si uvědomovala, že do Strašecí už jedu jen po hlavní. No paráda. Krušovice, Řevničov - padesátka, ale pak prima silnice do Strašecí, která "jede", jak říká moje mamka. A tak jsem to za vsí rozpálila na osmdesát... Domů jsem už pak dojela bez sebemenšího zaváhání, jen se mi při vystupování maličko třásla kolena. Za pochvalného mručení mých spolujezdců, jsem tu novinu zvěstovala mé starší dceři.

Dcera mě pochválila a se slovy:"Mamko, takže mě odvezeš na ten koncert do Budapešti" rychle zmizela v pokojíku, aby se tak vyhnula letícím předmětům.

Přátelé, to byla jízda :o)))

novější článkystarší články

vypnout mobilní verzi

Grahanka | Život je pes