Život je pes

Předěláváme byt a obě mé dcery jsou na týden u babičky.

Ta mladší miluje koně a tak jsem jí objednala vyjížďky do vedlejší vsi. Jenže nikdo neměl čas jí odvést. Přivezli jsme jí kolo, aby si tam dojela (jsou to dva kilometry). Jak jsem byla rozběhaná, s myšlenkama na rozrachtanej byt, usekla jsem debatu o tom, jestli trefí nebo ne se slovy, že už tam byla dvakrát a že to zvládne. Vysvětlila jsem jí cestu a případně ať se poptá.

Druhý den volám (v obavě, jestli opravdu trefí), jestli nepotřebuje znovu vysvětlit cestu. "Mami, v pohodě, babička mi namalovala plánek". Jak jednoduché, že? Tak prosté řešení mě v tom fofru vůbec nepřišlo na mysl. Když jsem mamce po telefonu děkovala, tak mi řekla, co blbnu, že to byla maličkost :)

Díky mami, díky všem prarodičům, že nám pomáhají ve "zdánlivých maličkostech", které jsou tolik důležité.

Zádveřák

Na gymplu jsme měli učitele, který praktikoval tzv. "zádveřáky". Vyhnal celou třídu na chodbu a po jednom nás pouštěl dovnitř a každému pak položil jen jednu stejnou otázku. Stress, nervozita, ale jako průprava do života dobrý. Výsledná známka v pololetí se počítala ze dvou zkoušení. Bylo to drsný - padesát na padesát, ale pořád byla šance to změnit v některé z dalších "normálních" zkoušek.

Potkávám spousty dalších učitelů, říkám jim "trenéři". Jsou to lidé, kteří nám zrcadlí naše vlastní "nedostatky". Neomylně vystihnou naší slabinu a postaví nám ji před nos.

Další učitelé k nám přicházejí a trpělivě nás pak kopou do zadku, než pochopíme, že pouze my jsme tím, kdo řídí ten svůj vůz. Někteří to dělají s láskou, někteří dokonce s chutí (budiž jim odpuštěno :o).

Pomáhají nám uvědomit si, že když předáme opratě do rukou někomu druhému, nemůžeme se pak divit, že se jednoho krásného dne (dneska je středa, dneska by to šlo :o) ocitneme na úplně jiném místě, než jsme plánovali. Pokud tedy víme, kam vlastně chceme dojet...

Zachytila jsem na fb anketu o tom, jestli v roce 2012 bude konec světa. Podobných hloupostí tu běhá víc. Překvapilo mě ale, že tuhle anketu si posílají už i děti. V mayském proroctví se hovoří o tom, že svět tak, jak ho známe, přestane existovat.

Vyrojilo se spousta výkladů, popisů a "zaručeně pravdivých" chanellingů o tom, jak to bude probíhat a kdo bude spasen a kdo ne. Jediné, co se povedlo všem těmto "proroctvím" - vyvolat strach.

Strach má dvě hraniční polohy. Paniku a popírání. Je málo těch, kteří si ho umí přiznat a takzvaně se s ním "chlapsky popasovat".

Když odejde někdo blízký, zhroutí se svět - ten náš. Když pomine bolest ze ztráty, uvědomíme si, že život jde dál. Svět kolem nás běží dál a i ten náš. Jenomže je jiný. Je jiný o toho, kdo už s námi není.

Svět, jak ho známe, již začíná přestávat existovat. Je to proces, proces, který už dávno začal. Proces, který nikdy nekončí. Stále se něco starého bortí a nového zas rodí. Kdyby se tak nedělo, naše životy by se stávaly starými zatuchlými nádržemi. Stačí si přečíst zprávy a je jasné, že takhle nemůže jít dál. Musí nutně přijít změna. Jedni tomu říkají vývoj, jiní probuzení. Je jedno jaké slovo použijete.

Nevím, co se stane na sklonku roku 2012, možná, že nic zas tak převratného. Věřím v proces, který již započal a v nápravu věcí. Vím ale jistě, že pravdu se nedozvím dříve než 21.12.2012.

Dneska jsem objevila obrázek mojí dcery. Jsou tam čtyři pejskové, pojmenovaní jmény členy naší rodiny. Pod nimi je věta: "chci koně, ale víc chci svou rodinu, kůň počká!".

Uvědomila jsem si, jak často zapomínáme žít svůj vlastní život. Jak snadno podléháme světům druhých. Uvědomila jsem si, jak důležité je, žít svůj vlastní život.

Před čtyřmi roky jsem začala pátrat po smyslu života, po tom, co tady děláme, proč tu jsme. Prošla jsem několik seminářů, různých setkání. Přečetla mraky knih...

Začala jsem víc vnímat krásu kolem. Začala jsem víc vnímat lidi kolem sebe a snažila jsem se jim lépe porozumět. Poznala jsem spousty osobních vesmírů, smutků a bolestí. Udělala bych stojku na uších, kdybych dokázala všem ulevit. Jenomže to nejde.

Potom jsem se snažila alespoň tu krásu, kterou jsem viděla, nějak zachytit. Vkládala jsem svůj prožitek do básniček, obrázků a fotografií a pořád jsem nebyla spokojená. Až mi došlo, že to není ta krása, co se snažím zachytit. Ta krása, kterou umí zhmotnit umělci. Snažila jsem se totiž o nemožné. Zhmotnit prožitek a to se nedá.

Je to jako v tom vtipu. Tři kamarádi podepíšou smlouvu s ďáblem. Daří se jim a když má přijít vyúčtování, smí si přát jedno přání. Když bude nesplnitelné, čert si je neodnese. Dvěma se to nepodaří. Třetí se zamyslí, pak si prdne a řekne:"chytit a pozlatit". :o)

Když odcházel náš táta, první moje myšlenka byla, že si skoro nic v tom životě neužil.

Znáte to taky? Z domu do práce, z práce domu a o dovolené sem tam vezmu jeden mobil, nějaký ten melouch, vyřídím jeden e-mail... Stress, honička a život protéká mezi prsty...

Ženeme se za penězi, kariérou, slávou a uznáním a zapomínáme, že když opouštíme tento svět, nemůžeme si s sebou vzít tu nejmenší hmotnou maličkost, bankovku ani titul. Odcházíme pouze se svými prožitky. Je jen na nás, jak budeme v životě bohatí, nebo chudí...

Měli jsme před týdnem takový menší spor s čtyřletým synovcem, který vyústil v to, že mi dal facku. Ale, řeknu vám, ta mlaskla :o). Naštvala jsem se a řekla mu, že jsem s ním skončila. V klidu pokračoval ve své činnosti a já se vztekala.

Asi za hodinu a půl jsme seděli v kuchyni a mladý pán se odebíral na lože. Když jsem zareagovala na jeho odchod poněkud ironickou poznámkou, natáhl se ke mně, vzal mojí ruku a položil si jí na tvář. Potom si mě přitáhnul (seděl mámě na zádech :o) a lípnul mi tak sladkou pusu...

Rázem ze mě spadla všechna zlost a uraženina. Popřála jsem mu dobrou noc a řekla, že se nezlobím. Pak jsem si uvědomila, že to byl malý zázrak. Zázrak, při kterém bylo použito kouzelné slovo PROMIŇ. Zaklínadlo, na které není nikdy pozdě, slůvko, které umí smýt křivdu a ublížení. Spolu s kamarádem ODPUŠTĚNÍ kráčí a trpělivě čekají na to, až je použijeme. Nikdy není pozdě na to říct promiň a nádherný uvolňující pocit skýtá odpuštění.

Když jsme si o tom potom se sestrou povídali, Fanoušek se na mě podívá a říká:" mě to prostě napadlo" ...

A tak se učím od toho malého mudrce říkat promiň a hlavně taky odpouštět. Je to totiž úžasně osvobozující a prima pocit...

Mravenci, kteří se vyrojili v pokoji, mě přivedli na tuhle úvahu. Nezajímá je, že jsme si vybudovali nějaké příbytky. Nevědí, že tam nesmí a absolutně nerespektují to, že s nimi bydlet nechceme.:o)

Stačí prý namalovat křídou čáru, přes kterou oni nejdou. Čáru? To snad ani nemůže fungovat... nebo ano?

V obavě, že nám někdo ublíží, stavíme si kolem sebe zdi a jsme v tom mistry. Jsme mistři v používaných materiálech, tloušťkách zdí a pevnosti pojidel. Většinou je naše opevnění tak účinné, že nedáváme šanci přiblížit se nikomu a ničemu ať už ve smyslu negativním, nebo pozitivním.

Občas vybouráme cihlu ve zdivu a malým průzorem sledujeme, co se děje venku. Blíží-li se k nám cokoliv, rychle škvíru utemujeme. Jakmile si myslíme, že už je vzduch čistý, uvolníme další cihličku. Získáváme tak obraz světa složený z malých útržků. Nedokážeme pak vidět, co se skutečně děje venku. Naše mistrovská mysl nám dokáže vytvořit tisíce různých světů a dát jim punc skutečnosti.

Dokud ale nesebereme odvahu vyjít ze svého opevnění ven, nemáme možnost vidět skutečnost.

Prvním krokem je tedy odvážit se. Vyjdeme ven a cítíme se nazí, zranitelní.

Když překonáme první šok a chuť utéci zpátky za zeď, vezmeme křídu a začneme malovat svoje hranice.

K dispozici máme své emoce a pocity. Jsou výborným ukazatelme toho, co mi vyhovuje a co už ne. A ještě něco. Máme tisíce pomocníků, kteří nám (z dohody duší) pomáhají naše hranice určit. Jakých? Lidí, které denně potkáváme, našich blízkých i vzdálenějších, každý s kým přijdeme do kontaktu nám pomáhá určovat naší hranici a také nás učí respektovat hranici toho druhého. Někdo nám naši čáru jemně přešlápne, někdo jí nevidí a někdo se dokonce pokusí nám ji smazat. A naším úkolem je, trpělivě znovu a znovu kreslit až se naše bílá čára stane viditelnou pro ostatní.

http://www.youtube.com/watch?v=Hlt2RkYSsVI

novější článkystarší články

vypnout mobilní verzi

Grahanka | Život je pes