 Sněhová vločko dobře víš že dotykem se zemí snadno se rozpustíš Jen pro ten dotyk - třpytivá - ochotná jsi vzdát se v svém pádu lesku i bílé krásy... |
|
Vítej, kolibříku  mám to ale kliku žes usedl na verandě naší byť bývají kolibříci plaší.
Přála bych křídla tvá půjčit si na chvíli a létat z květu na květ tak jako motýli.
Že na křídla ta – ách nejsem váha muší dopřávám v básničkách poletování své duši...
|
|
Tak říkávala babi naše mě, dožadující se sladké kaše: "Děvenko zlatá, toť pravda je svatá, že pečené holoubě do huby neskáče, tak měj se k činu, inu, bez práce nejsou koláče..."
|
|
 Po bouři včerejší náhle jsem ve tvých očích zahlédla jiskření bojů našich prastarých a koutky zacukal nám lehký smích. Já, kapitulující žena, se necítím být ponížena láskou, co ledy láme, vím, že víš, jak dlouho už se známe...
|
|
 Jít bez bázně a hany, dívat se na všechny strany, obrušovat si žitím svoje hrany, a i když slzy z očí kanou, nehrát na schovávanou... ...tedy bez bázně prosím, ale raději i s Hanou :)
|
|
Hledala DOMA,  že v sobě to má, nevěděla, neviděla, sen, prochodila by snad i celou zem, splněné přání čeká za vraty, otevírá... ...na cestování nejlepší domů jsou návraty... |
|
 Jak do lesa se volá, tak z něj se ozývá. Co ale mezi řádky je, v ozvěně často nebývá.
Opakuje jen hlásky věrně, kochá se melodií slova a vrací zpátky znova, znova vytrvale a jednosměrně...
Člověku samotnému nesvědčí s ozvěnou dávat se do řečí. Studená je svým klidem, ne tak, když člověk obrací se k lidem... |
|
"Jedna gula nězabula", říkával náš děda. Dnes jdeš domů s vysvědčením a říkáš si:"Běda...".
Vysvědčení nic nemění na tom, že tě mají rádi, rodiče i kamarádi.
Nevěš hlavu školáku, všimni si tý noviny, sejdem se na koupáku, "Hurááá" jsou tu prázdniny. :) 
|