V předvečer vánoční

v ten lásky čas

slyšíš to cinkání,

šepot a andělský hlas?

Ježíšek i pán co obývá severní pól

vědí, že láska nemá protipól.

Nechodí s famfárou,

do novin nepíše.

Z kouzelné své říše

snáší se k nám tiše.

Až zítra u štědrého stolu

budeme sedět tiše spolu,

prostřeme všichni v srdci svým

o talíř navíc všem pocestným...

"Co dostanu k Ježíšku?"

Myšku v šedém kožíšku.

"Dotykáč a nebo koně?"

Stáj bude mít na balkóně.

"A co ty si mamko přeješ?"

Ať se se mnou ráda směješ.

"Mami, řekni ňákou věc!"

Na zlé sny z papíru klec.

Pro tebe a všechny děti,

pro každého dospěláka,

co rád staví sněhuláka..."

Na podzim listí už spadlo,
jen jeden lístek kdoví, co ho tíží
pevně se drží, a snad ho
nesfoukne vítr, co strništěm se blíží.

Pod stromem básník tiše
do notesu své básně píše.

"Hej básníku,
mám touhu", volá list
"napiš tu báseň na mě,
ať ze mě mohou si jí lidé číst.
Počítám, že se dlouho ještě udržím..."

A básník zavře notes, mluví k němu:
"Proč bojíš se tak přijmout změnu?
Ty sám si básní nejhlubší,
pusť se ať o tom  všichni ví..."

Najdi svůj střed,

pohneš se vpřed.

Jdi svojí cestou,

ne s cizí vestou.

Domů se vrátíš

i když se ztratíš.

S baterkou v batohu

se světlem v duši.

Zasměj se, když spatříš

dvě oslí uši.

Na vlastní hlavě

to je čas právě

nebrat se vážně

když rochníš se v bahně.

V bahně svých vin

Přestaň už s tím.

Ty jsi ten zázrak

zapomeň na mrak.

Mrak, co tě tíží,

když bouřka se blíží.

Když déšť spadne na zem

vzduch pročistí rázem.

A slunce zas

nastane čas...

A je první v abecedě

nechodí spát po obědě

B je blízkost, babička

sen, co padá na víčka

C je cesta, cit a cíl

D dílo, co si dokončil

E je Eva - první žena,

F fantazií zasažena.

G je globus celý svět

čas, co nejde vrátit zpět

H je hvězda, co na vrbě svítí

I indián, co sedí v teepee

J jeskyně hluboká

jáma, jízda divoká

K je míč, co kutálí se z kopce

L lavička na lanovce

M je máma milující

N naděje pro truchlící

O je obdiv člověku

P polévka z česneku

Q kvílení, co Meluzína

pouští v říjnu do komína

R je radost z života

S je prima sobota.

T toulání se jen tak po lese

U ucho, co džbánek unese

V je víra v sebe

W ve dvou spatříš nebe

X zaškrtni si, co bys chtěl

Y kdybys to neviděl

Z je zázrak každodenní

Volná chvilka po školení

Ž je žití, co tě láká

v zimě stavět sněhuláka.

http://ografologii.blogspot.com/2009/02/pamela-kribbe-propousteni-rodiny-do-niz.html

vážně :o)

Jsem jeskyně

a ty můj pračlověk.

Jsem u zdí temná

uvnitř oheň hřeje.

Jsem zábavná i bez naděje.

Silná i jemná, co si budeš přát,

Můžeš se uvnitř o můj oheň hřát.

Sám zábrany mé ve mě boříš.

Do hloubek mých se s láskou noříš

a za chvíli i ty sám hoříš...

a nevážně :o)

Jsem jeskyně a ty jsi homo sapiens

jsme stálejší než Duo Damiens.

Tak sundej si to indiánský pyžamo

a do kamene zašeptej:"Ribano"

Pak zavři oči a poslouchej.

Jak ozvěna ti odpovídá - ano, ano, ano...

 Přítel je velmi pořádkumilovný člověk. A taky velmi trpělivý :o). 

Pod stolem bylo pár drobečků a přítel se je jal sbírat. Hezky trpělivě jeden po druhém si je ukládal do dlaně. Pozorovala jsem ho při té soustředěné činnosti a říkám mu.:"To víš no, u tebe doma je to jinak. Ty už je máš vycvičené. Sotva vlezeš do bytu, kde se čirou náhodou zapomenou drobečky na zemi. Stačí, aby ses podíval, řekneš, tak co je to tady! A oni pěkně, jako mravenci za sebou, napochodujou do košíku..."

Včera jsme byli na kolech na pouti v Kamenných Žehrovicích. Ujeli jsme asi sedmnáct kilometrů. Doma potom přítel povídá Dádě:"maminka je teda jezdkyně". Říkám mu:"jo, já jsem jeskyně a ty seš muj pračlověk..." :o)