Grahanka | Objetí bojovníků

Zažila jsem na setkáních s přáteli spousty objetí. Jedno z nich, objetí dvou mužů, na mě hodně zapůsobilo. Dlouho mi trvalo, než jsem přišla na to proč. Secvaklo mi až při jedné debatě na fb :o). Z upřímného objetí dvou mužů cítím odvahu, důvěru a maximální odevzdání. Když se dva bojovníci chtějí obejmout, musí totiž zahodit zbraně. Zůstanou nazí...

V životě jsem byla v situacích, kdy jsem se musela starat sama nejen o sebe. Dneska si říkám, jak jen jsem to mohla zvládnout. V sedmnácti jsem otěhotněla a story začala. Po pár nezdarech s muži, jsem byla nesmírně pyšná na to, co všechno zvládnu, a že vlastně toho chlapa ani nepotřebuji. Byla jsem mámotáta na plný úvazek, studovala jsem, pracovala a ještě jsem si chtěla užívat. Je to jako když se člověk naklonuje. Když je vám dvacet, tak se to ještě dá zvládnout. Byla jsem překvapená, když se jeden z mých partnerů se mnou rozcházel a řekl mi, že mi chtěl pomoci. Nevěděla jsem v čem, byla jsem zvyklá starat se o své dvě děti úplně sama. I když jsem byla v kratších partnerských svazcích, podvědomě jsem si přitahovala partnery, kteří rozšířili můj okruh osob, o které se musím postarat. Abych pak znovu zůstala sama a hrdá na to, co všechno zvládnu a vnitřně rozlobená na to, že mi nikdo nepomůže. Nedovolila jsem muži, aby se postaral. Měla jsem strach, že se mu tím vydám na milost a nemilost. Neuměla jsem čelit konfliktům a při prvním náznaku jsem balila kufry, abych se pak pokorně, poražena vracela zpátky domů k rodičům. Sama, nešťastná a vyčerpaná, ale znovu odhodlaná bojovat. Už nechci. Přeji si obyčejný život, normální rodinu, pohodu, domeček a rajčata na zahrádce a klidné víkendy (sem tam nějaká ta akcička s přáteli :O)...