Vzpomínám, jak coby děcko
Chtěla jsem naráz hned teď všecko
A občas i dneska strach mi nahání
Všechno, co vyžaduje času trvání
Když není to dnes, nikdy to už nebude
Zrychlím to, poběžím a nazdar osude
A přehoupne se rok, dva, tři a deset let
Jiný je můj, tvůj, ten náš svět
Oběhnu každý strom na cestě
Nejméně třikrát kolem dokola
Až unavím se během teprve
S jazykem venku na vestě
Uslyším tichý klidný hlas
Zastav se, člověče, kam spěcháš?
Copak vím?
Bojím se, že když zastavím
Zůstanu na cestě opuštěná stát
A nikde nikdo, kdo by mě měl rád
A nikde nikdo, a co ty?
Tolik se bojíš samoty?
Říkají, že je s námi Bůh
Nevidím ho, je dobrodruh?
Tak se jdi ještě proběhnout
Když nemůžeš si vzpomenout ...
Počkám tu na tebe, mám času dost
A taky božskou, božskou trpělivost ...