Břemena

V nevědomosti bereme na sebe břemena druhých. Odebíráme z ramen našich blízkých jednu lekci za druhou a nevidíme, že místo nich automaticky přicházejí lekce jiné a mnohdy těžší. Nevnímáme, že není naším úkolem učit se na lekcích druhého. V domnění, že děláme to nejlepší, bráníme jim v jejich vlastním vývoji a poškozujeme tak je i sami sebe. Jen ke svým vlastním lekcím přidáváme si další a náš vlastní batoh se stává čím dál těžší.

Přicházíme každý na tento svět s určitou výbavou. V batůžku si neseme přesně to, co na své cestě potřebujeme. Procházíš-li tmou, jistě v něm najdeš baterku. Možná v dálce uvidíš světlo. A možná potkáš poutníka, který ti posvítí, když jí zrovna nemůžeš najít. Možná půjde i kus cesty s tebou. Udělá dobře, když v náhlém hnutí mysli, dá ti svojí baterku a dál bude klopýtat tmou sám? Nebo bude chtít, abys ho "za odměnu" doprovázel? V prvním případě vzniká obět a viník. Ve druhém závislost. A co když ti posvítí, abys mohl svojí vlastní baterku ve svém batůžku najít? Pak můžete klidně kráčet spolu. Svobodně vedle sebe, každý se stým vlastním světlem. Není oběti, která ve tmě klopýtne, když se rozdělíte. Nebude viníka, který by si vyčítal, že zanechal tebe bez světla ve tmě stát...