O mravencích a hranicích

Mravenci, kteří se vyrojili v pokoji, mě přivedli na tuhle úvahu. Nezajímá je, že jsme si vybudovali nějaké příbytky. Nevědí, že tam nesmí a absolutně nerespektují to, že s nimi bydlet nechceme.:o)

Stačí prý namalovat křídou čáru, přes kterou oni nejdou. Čáru? To snad ani nemůže fungovat... nebo ano?

V obavě, že nám někdo ublíží, stavíme si kolem sebe zdi a jsme v tom mistry. Jsme mistři v používaných materiálech, tloušťkách zdí a pevnosti pojidel. Většinou je naše opevnění tak účinné, že nedáváme šanci přiblížit se nikomu a ničemu ať už ve smyslu negativním, nebo pozitivním.

Občas vybouráme cihlu ve zdivu a malým průzorem sledujeme, co se děje venku. Blíží-li se k nám cokoliv, rychle škvíru utemujeme. Jakmile si myslíme, že už je vzduch čistý, uvolníme další cihličku. Získáváme tak obraz světa složený z malých útržků. Nedokážeme pak vidět, co se skutečně děje venku. Naše mistrovská mysl  nám dokáže vytvořit tisíce různých světů a dát jim punc skutečnosti.

Dokud ale nesebereme odvahu vyjít ze svého opevnění ven, nemáme možnost vidět skutečnost.

Prvním krokem je tedy odvážit se. Vyjdeme ven a cítíme se nazí, zranitelní.

Když překonáme první šok a chuť utéci zpátky za zeď, vezmeme křídu a začneme malovat svoje hranice.

K dispozici máme své emoce a pocity. Jsou výborným ukazatelme toho, co mi vyhovuje a co už ne. A ještě něco. Máme tisíce pomocníků, kteří nám (z dohody duší) pomáhají naše hranice určit. Jakých? Lidí, které denně potkáváme, našich blízkých i vzdálenějších, každý s kým přijdeme do kontaktu nám pomáhá určovat naší hranici a také nás učí respektovat hranici toho druhého. Někdo nám naši čáru jemně přešlápne, někdo jí nevidí a někdo se dokonce pokusí nám ji smazat. A naším úkolem je, trpělivě znovu a znovu kreslit až se naše bílá čára stane viditelnou pro ostatní.

http://www.youtube.com/watch?v=Hlt2RkYSsVI