Měli jsme před týdnem takový menší spor s čtyřletým synovcem, který vyústil v to, že mi dal facku. Ale, řeknu vám, ta mlaskla :o). Naštvala jsem se a řekla mu, že jsem s ním skončila. V klidu pokračoval ve své činnosti a já se vztekala.
Asi za hodinu a půl jsme seděli v kuchyni a mladý pán se odebíral na lože. Když jsem zareagovala na jeho odchod poněkud ironickou poznámkou, natáhl se ke mně, vzal mojí ruku a položil si jí na tvář. Potom si mě přitáhnul (seděl mámě na zádech :o) a lípnul mi tak sladkou pusu...
Rázem ze mě spadla všechna zlost a uraženina. Popřála jsem mu dobrou noc a řekla, že se nezlobím. Pak jsem si uvědomila, že to byl malý zázrak. Zázrak, při kterém bylo použito kouzelné slovo PROMIŇ. Zaklínadlo, na které není nikdy pozdě, slůvko, které umí smýt křivdu a ublížení. Spolu s kamarádem ODPUŠTĚNÍ kráčí a trpělivě čekají na to, až je použijeme. Nikdy není pozdě na to říct promiň a nádherný uvolňující pocit skýtá odpuštění.
Když jsme si o tom potom se sestrou povídali, Fanoušek se na mě podívá a říká:" mě to prostě napadlo" ...
A tak se učím od toho malého mudrce říkat promiň a hlavně taky odpouštět. Je to totiž úžasně osvobozující a prima pocit...