Grahanka | Smysl života

Dneska jsem objevila obrázek mojí dcery. Jsou tam čtyři pejskové, pojmenovaní jmény členy naší rodiny. Pod nimi je věta: "chci koně, ale víc chci svou rodinu, kůň počká!".

Uvědomila jsem si, jak často zapomínáme žít svůj vlastní život. Jak snadno podléháme světům druhých. Uvědomila jsem si, jak důležité je, žít svůj vlastní život.

Před čtyřmi roky jsem začala pátrat po smyslu života, po tom, co tady děláme, proč tu jsme. Prošla jsem několik seminářů, různých setkání. Přečetla mraky knih...

Začala jsem víc vnímat krásu kolem. Začala jsem víc vnímat lidi kolem sebe a snažila jsem se jim lépe porozumět. Poznala jsem spousty osobních vesmírů, smutků a bolestí.  Udělala bych stojku na uších, kdybych dokázala všem ulevit. Jenomže to nejde.

Potom jsem se snažila alespoň tu krásu, kterou jsem viděla, nějak zachytit. Vkládala jsem svůj prožitek do básniček, obrázků a fotografií a pořád jsem nebyla spokojená. Až mi došlo, že to není ta krása, co se snažím zachytit. Ta krása, kterou umí zhmotnit umělci. Snažila jsem se totiž o nemožné. Zhmotnit prožitek a to se nedá.

Je to jako v tom vtipu. Tři kamarádi podepíšou smlouvu s ďáblem. Daří se jim a když má přijít vyúčtování, smí si přát jedno přání. Když bude nesplnitelné, čert si je neodnese. Dvěma se to nepodaří. Třetí se zamyslí, pak si prdne a řekne:"chytit a pozlatit". :o)

Když odcházel náš táta, první moje myšlenka byla, že si skoro nic v tom životě neužil.

Znáte to taky? Z domu do práce, z práce domu a o dovolené sem tam vezmu jeden mobil, nějaký ten melouch, vyřídím jeden e-mail... Stress, honička a život protéká mezi prsty...

Ženeme se za penězi, kariérou, slávou a uznáním a zapomínáme, že když opouštíme tento svět, nemůžeme si s sebou vzít tu nejmenší hmotnou maličkost, bankovku ani titul. Odcházíme pouze se svými prožitky.  Je jen na nás, jak budeme v životě bohatí, nebo chudí...