Na gymplu jsme měli učitele, který praktikoval tzv. "zádveřáky". Vyhnal celou třídu na chodbu a po jednom nás pouštěl dovnitř a každému pak položil jen jednu stejnou otázku. Stress, nervozita, ale jako průprava do života dobrý. Výsledná známka v pololetí se počítala ze dvou zkoušení. Bylo to drsný - padesát na padesát, ale pořád byla šance to změnit v některé z dalších "normálních" zkoušek.
Potkávám spousty dalších učitelů, říkám jim "trenéři". Jsou to lidé, kteří nám zrcadlí naše vlastní "nedostatky". Neomylně vystihnou naší slabinu a postaví nám ji před nos.
Další učitelé k nám přicházejí a trpělivě nás pak kopou do zadku, než pochopíme, že pouze my jsme tím, kdo řídí ten svůj vůz. Někteří to dělají s láskou, někteří dokonce s chutí (budiž jim odpuštěno :o).
Pomáhají nám uvědomit si, že když předáme opratě do rukou někomu druhému, nemůžeme se pak divit, že se jednoho krásného dne (dneska je středa, dneska by to šlo :o) ocitneme na úplně jiném místě, než jsme plánovali. Pokud tedy víme, kam vlastně chceme dojet...