Kolik váží slza?

Někdy kilo někdy dvě

A přeci je to stejná krůpěj

jak rosa v zahradě.

Ať naděje a radost přijde tam

kde dnes pláče beznaděj.

Brousím svůj kamínek

od těžkých vzpomínek

Od smutných myšlenek

co skrývám navenek.

Ten kámen, co v srdci mám

obrousím v drahokam.

Do velké mozaiky žití

ho s láskou taky dám.

Když pocit máš, že hroutí se ti svět

a nepomáhá slovo účasti

Když sám stojíš nad vlastní propastí

nikdy není pozdě - milovat a odpouštět.

Jsem kapka rosy

když padá v lesku

Jsem malé cosi

co nekoupíš si v Tesku

Jsem poupě, co se rozvíjí

i chvíle, která pomíjí

Jsem oči, které znovu vidí

makovou panenkou, co se stydí

Nahoře, dole nebo uprostřed

Jsem otázka i odpověď

Jsem rebel co se nedá

i malé světlo, které hledá

Jsem matkou, dcerou, ženou

milovanou i odloženou

Na louce, v lese i na cestě

kapitán s odznakem na vestě

Jsem žlutá, modrá, černobílá

zelené ano, bílé snad i lesní víla

Poznávám se denně v očích, tvářích

jsem světlo, které v lásce září ...

Vzpomínám, jak coby děcko

Chtěla jsem naráz hned teď všecko

A občas i dneska strach mi nahání

Všechno, co vyžaduje času trvání

Když není to dnes, nikdy to už nebude

Zrychlím to, poběžím a nazdar osude

A přehoupne se rok, dva, tři a deset let

Jiný je můj, tvůj, ten náš svět

Oběhnu každý strom na cestě

Nejméně třikrát kolem dokola

Až unavím se během teprve

S jazykem venku na vestě

Uslyším tichý klidný hlas

Zastav se, člověče, kam spěcháš?

Copak vím?

Bojím se, že když zastavím

Zůstanu na cestě opuštěná stát

A nikde nikdo, kdo by mě měl rád

A nikde nikdo, a co ty?

Tolik se bojíš samoty?

Říkají, že je s námi Bůh

Nevidím ho, je dobrodruh?

Tak se jdi ještě proběhnout

Když nemůžeš si vzpomenout ...

Počkám tu na tebe, mám času dost

A taky božskou, božskou trpělivost ...

Bouřka v nás,

slyšíš hlas.

Bojíš se zítřka,

ten hlas jde z vnitřka.

Říká ti, abys žil,

dokud máš ještě sil.

Ranění slepotou

běžíme temnotou.

Tunelem nejdelším

za sluncem milejším.

V srdci jen malý plamínek,

co rozdmýchá se v ohýnek.

A mistr kovář vezme měch,

rozfouká plamen věcí těch.

A světlo ohně ukáže ti klam.

Kam běžíš?

Za sluncem.

A věříš?

Zastav se.

Už jsi tam.

Ospale mžouráš do tmy, která ustupuje

poznáváš obrysy známé.

Najednou vidíš,

to světlo tu je.

Všichni ho v sobě máme.

Máš moře otázek?
Namaluj obrázek
Pošli ho ke mně
Povím ti jemně
Co v sobě skrývá
Poslouchej tiše,
Jak tužka píše,
po bílém zpívá

Když zhasne lampička,
vplíží se pod víčka

Nádherný sen

o lásce jen ...

Když znaménka schůzovala,
za břicha se popadala
(tedy hlavně otazník
jediný měl slušný břich).

Tečka o slovo se hlásí:
"Já jsem konec věty,
uzavírám světy,
tvořím nové začátky
a s velkými písmeny
ukazuji na změny."

Přidali se uvozovky:
"Uvozujem přímou řeč.
Dvě má motýl křídla,
bez nás řeč by zřídla."

Tečka k tečce v dvojtečce se nahne:
"Ve dvou se to vždycky lépe táhne."

Čárka, ta neskrývá dojetí:
"Beze mě není souvětí."

Vykřičník dí: "Důležitý jsem,
každou větu umocňuji důrazem!"

"Pomlčka jsem, kopíruji zem,
vleže každou myšlenku doplňuji jen."

Středník řídí schůzi:
"Navrhuji fůzi,
důležitost každého se ztrácí,
když se brání zuby nehty spolupráci."