Pět peněz
Zoufá si křepelák zoufá,
že prý je křepelka na slovo skoupá.
Namísto slovíček o lásce,
pořád jen:"pět peněz, pět peněz"
hladce i obratce.
Meditace na Život
Tuto meditaci jsem napsala před rokem inspirována obrázkem od Jíti. Věnovala jsem jí mé rodině. Společenství duší, ve kterém se narodíme a díky němuž máme jedinečnou možnost učit se, vyvíjet a zrát... Vznikla na výzvu člověka, který mi byl, společně se svojí partnerkou, učitelem, rádcem i "soupeřem". Díky nim jsem našla sama sebe a něco málo možná i pochopila :o)... Jsem vděčná, že jsem mohla kráčet vedle nich a zažívat dobrodružství, poznávání a setkávání.
Meditace čtyř živlů (inspirovaná obrázkem od Jíti)
Půjdeme spolu na procházku do přírody.
Zabal si do batůžku všechno, co potřebuješ na cestu...
A pak ho klidně zapomeň doma :o)
Je krásně teplo a svítí sluníčko.
...Cestou mezi poli opouští tě, co ještě bolí.
Zuj boty a bosky, vnoř do teplé hlíny, unavené svoje plosky :o)
Cítíš, jak ti prohřátá hlína projíždí mezi prsty a jemně masíruje tvá unavená chodidla.
...Každičký krok, rozpouští jeden těžký rok.
...Zastav se a vnímej, jak pevně stojíš na zemi.
Jsi strom, máš pružný kmen a silné kořeny.
Tvými kořeny proudí životadárná míza.
Vchází chodidly a ty jí necháváš proudit kotníky až ke kolenům...
Pouštíš tu mízu dál, přes kříž, po páteři až do srdce...
Slyšíš tichý konejšivý hlas, jak říká:"Miluji tě, člověče. Už ses naklečel dost. Je odpuštěno, Jdi a žij..."
Znovu se vydáváš na cestu.
Ten zvuk, co slyšíš je zurčení potůčku.
...To Voda zpívá svoji modrou píseň.
A tvoje srdce opouští teď všechna tíseň.
Její průsvitné vlnité vlasy čechrají zelené stvoly trávy podél potůčku.
Noříš své nohy do průzračné, teplé vody.
A Voda zpívá...
...Její zpěv ti proniká do srdce a odplavuje všechny bolesti, trápení a křivdy...
Naber tu průzračnou vodu z potůčku do dlaní, opláchni obličej a celé tělo...
Osvěžený pokračuješ dál.
...Cítíš, jak slunce hřeje a v srdci rozpouští ti závěj beznaděje...
Po obloze cválá Ohnivý kůň. Od kopyt mu odlétají zlatavé jiskřičky a celý září.
Pozdraví se se sluncem a skokem je u tebe.
Zaboř ruku do jeho hřívy. Nepálí, krásně hřeje.
Pohlaď ho po krku a zadívej se do jeho ohnivých očí.
Ty plamínky, co v nich spatříš, vtiskni si do srdce. Budou tě hřát i v největší zimě.
Oheň je radost z žití a kůň volnost.
Odevzdej všechno, co tě svazuje a omezuje...
Až to uděláš, rozeběhni se po louce.
Cítíš, jak ti vánek čechrá vlasy?
To Vítr přichází a všechno se vlní v jeho rytmu.
Stejně jako laská zelené koruny stromů, bere do svých větrných rukou tvojí těžkou hlavu a rozfoukává všechny smutné myšlenky.
Najednou je tvá hlava lehká.
Jsi pevně ukotven v zemi a tvoje vědomí se rozpíná.
Vnímáš, jak se odlupuje jedna vrstva za druhou a cítíš se lehce.
Celým tvým tělem proudí nádherná láskyplná léčivá energie.
Procházka je u konce. Dary čtyř vládců živlů máš ale už napořád uložené ve svém srdci.
Když se budeš cítit vyčerpaně, vzpomeň si na ně a tvoje síly se obnoví...
A když to nepomůže, vydej se na skutečnou procházku. To, co jsem tu popsala, máme každý za humny :o)
S úctou k přírodě, zemi a ke všem živlům venku i uvnitř nás ... Grahanka
Lehká
Nikdo není dokonalý
to je pravda svatá.
Tam, kde jeden rád zpomalí
druhý napřed chvátá.
Život jako voda v dlaních proteče
tak se netrap blbinama, člověče...
V Alpách
Tuším, před miliony lety,
do pohybu se daly světy.
Obří ruka impuls dala,
aby země zazpívala.
V tichu, jež mi zvoní tělem,
rozpustím se v bytí celém.
Z výšky jdou na mě mrákoty
vidím do zahrad za ploty.
Představuju si jak v Himaláji
ještě vyšší jsou.
Tam druhé patro mají...
Jak se tak pořád mám?
Když ráno vyjde sluníčko,
pousměju se maličko
V poledne z práce z okna se dívám
a duchem se stromy v lese bývám
Navečer domů, když dojedu
ozve se: "Mami, mamíííí, co bude zítra k obědu?"
A tak si říkám potichoučku,
že zkusím jednou pomaloučku,
našlapujíce zlehka s tichým:"paráda"
zahnout kramle - řekněme, vzít nohy na záda
A potom přijde ke mě Dáda
řekne mi:"Mamko, mám tě ráda"
a útěku plán zhatí se zas
no co, na zdrhnutí je vždycky čas :))))
Vílí ples - pro Elišku
Mráčky si po nebi plují líně
a malé lesní víle Evelíně.
Zacuchal jarní vánek vlásky.
Sedla si do trávy u říčky,
pomalu malými prstíčky
rozmotat chce tu motanici.
Měla být večer v lese
na slavném vílím plese.
Pláče, že nedala ve větru
vlásky si pod čepici.
Stmívá se a zvonky vyzvání
pozvánku na vílí plesání.
Uviděl vílí trable měsíček,
stříbrným hřebenem rozčesal vlásek po vlásku.
Posypal stříbrem hvězdiček.
Ejhle, co stojí tu za krásku...
O hlavě a srdci
Pes, tužka, cihla.
Hle, myš Lenka se mihla.
Mihla se dírou v sýru.
Mihla se, a je ta tam.
Za tebou srdce teď chvátám.
Jsem hlava, ego, JÁ.
Tisíckrát v myslích prokletá.
Hlava, co za všechno prý může...
Bez hlavy ale klobouk být nemůže.
Bez klobouku zas do krku ti prší.
A na čem seděly by uši?
A oči, jež okna jsou do duší?
A ústa, která kromě řečnění
polibkem světy promění?
Nos, který ukáže ti směr?
Když natlučeš si ho,
je kámoš a je fér.
Vstaneš a narovnáš se,
dál za ním jdeš.
Pomůže vyčuchat ti lež jako věž.
A tak si hlavo vrásky nedělej,
když víš, že srdce máš,
život je veselej...
http://www.nesuchynky.cz/novinky/
Valentýn
Podléhám reklamnímu letáčku,
pak z první třídy opáčku.
A píšu:"Miluju tě miláčku, jako rajskou omáčku".
A pak si říkám:"Na sv. Valentýna
použij raději slova jiná."
Jak se asi sluší,
něco o srdci a duši?
A tak skládám slůvka neuměle,
miluju tě od pondělka do neděle.
Miluju tě večer ráno,
když mám v sobě rozestláno.
Milujem tě včera, zítra, dnes.
Já, holky i Megy pes :o)
Doma
Doma je máma
doma je táta
Na návsi v rybníčku
rybička zlatá.
Doma je piano
lavička v zahradě.
Obrázek slunečnic
a koník v ohradě.
Doma je písnička
koláč od babičky
Dědečkův samovar
a čaje z krabičky...