Ve světě, kde nemáš chvilku jistou,

staň se nevyléčitelným optimistou.

Říkej si vždycky po ránu,

jaký dar dneska dostanu?

A posypou se jako peříčka,

splněná malá přáníčka.

Od malých krůček k blaženosti,

vedou tě žitím tvoje zkušenosti.

Vidím,

slyším,

cítím.

Před tím a potom,

co to znamená?

Jsem z toho nějak zmatená.

Věci se dějí tak, jak mají,

kruhy se vzájemně prolínají.

A já

vnímám,

žiju,

jsem.

Paprskem slunce,

párou nad lesem.

Zelené království vítá mě a hladí,

to království, kde modrá se zelenou ladí.

Kde není královny ni krále,

kde překvapí tě nenadále.

Tvé vlastní bytí, tvoje přítomnost.

A zavede tě zlatý most,

do zlaceného chrámu,

co bere zlato z pampelišek,

když otevřou se slunci k ránu.

Z rezavého kožíšku všech lišek,

a doškovou střechou ze semen šišek.

A nemusíš být vyvolený,

šaman nebo kněžka,

zelený mech pod koleny,

přijď,

dýchej,

miluj,

I když je občas tvoje duše těžká.

Je to tak, mezi námi ženami,
že procházíme všechny vlnami,
a někdy jsou to přímo tsunami,
co smetou všechno, co už je za námi,
když procházíme změnami,
a tečkami za větami,
tvoříme nové začátky,
s písmeny velkými.

Co je dobře a co špatně?
Někdy je dobře špatné,
odstraní, co není vratné.

Kdo rozhodne, co špatné a dobré je?
Obojí patří do děje.
Napadlo mě, že není potřeba,
rozhodovat, co duše za nás udělá.

Žít rodem trpným v češtině,
znamená, nechat se žít,
ne trpět ve vině,
všichni jsme v žití nevinně,

i když někdy čtyři plus jedna
neni pět.

Přišla za mnou a řekla mi

že potlačujem svoji divokost.

Jako když pes zahrabává kost.

Uvolni se, jsi na zemi.

Ó díky Velká Medvědice,
za tvá slova a větice.
Dávám tu masku na oltář viny,
začneme dělat skopičiny

Když za oknem je šedá,

a barva barvu marně hledá.

Netřeba propadat splínu.

Můžeme si říci, inu

zítra je taky den a bude hezky,

Dneska si pustím staré desky.

Sednu si do křesla k oknu.

Občas si vínečka loknu,

budu si užívat tu pohodu šedivou.

A náladu víc než lenivou ...

I když je to jen představa,
a nálada mi nahrává.
Zasním se trošku nežli uklidím.
Zase to u nás bude chvilku jako u lidí ...

Co je vlastně normální?

Má někdo nějaký nápad?

Je tahle otázka morální?

Pračlověk, když se najedl,

prdnul si, říhnul a začal chrápat,

to po dobrém obědu.

Vymyslela si společnost,

že je to holá neslušnost.

Že nesluší se říhat

nebo prdět za stolem.

Kdo chceš, tak můžeš pomlouvat,

ale za rohem.

Morálka to je zvláštní paní,

žije jen ve tmě.

Proč?

Tak posviť na ní,

a ona rozplyne se.

Protože není z masa ani z kostí,

jen z promarněných příležitostí...

Už zítra na prvního května,
Pod třešní polibit jeden druhého má.
Bavila jsem se o tom s Maruškou,
jé já bych se líbala třeba i pod hruškou.

"Po smrti bude tma, maminko.
Nepohnu se už ani malinko..."
a začala usedavě plakat.

Vzpoměla jsem si, jak v jejím věku,
přemýšlela jsem smrti a o člověku.
O tom, že tady umřeme a všechno půjde dál,
v mozaice zmizí jeden oblázek,
Popelčin střevíček nenajde sál
a tolik nezodpovězených otázek.

"Neplakej, Dádo, duše neumírá
a kdyby, máme před sebou ještě spoustu let."

Ještě teď mě ten její pláč svírá.
Já taky nevím, jaká je odpověď...

Chtěla bych odjet do Tibetu,

a možná, že ne, že se pletu.

Možná mi stačí křížem krážem,

projít Čechy nežli Zazen.

Možná mi stačí za bůžkem,

cestovat busem s batůžkem.