Přijímám svou tisicí a jednu noc

Přijímám i když neznám budoucnost

Kolik je třeba přijmout abys byl naplněný?

Kolik náručí lásky se vejde do jedné ženy?

Mí princové na koních

A pacholkové na stozích

Nádherní otroci lásky tělesné

Vládcové, jejichž nitro je zlověstné

Přijímám věci, jež se dály a dějí

Ať žádné lekce mi nechybějí

Ať dojde navěky k odpuštění

V srdci každého muže a každé ženy

K čemu je člověku dobré bydlo,
tam kde duše spokojeně chrní,
kde srdce pohodlně zblblo
pod nánosem trní?
Růženka Šípková, na prince zavolá,
ať mečem proseká si cestu k ní.
Když zrovna Ten princ není k mání?
Asi má noční, kdopak ví.
Vyhrne rukávy, plivne do dlaní,
proseká srdci cestu ven sama, bez ptaní.

Řekni mi panenko maková,
proč je tvá sukýnka nachová?
Stydím se milý poutníku,
že není na pár knoflíků.
Že foukne vítr náhle,
budu tu ve spodním prádle.

Láska má mnoho tváří a mnoho podob,

láska nepotřebuje příliš ozdob.

Láska se neptá po jménu,

láska má vlastní doménu.

www.zářívá

pro toho, kdo jí právě prožívá.

Děkuji bohu, že mi srdce dal,

děkuji za ten velký dar.

Že cítit mohu a darovat,

všechno a nic si nenechat.

Že bez zábran a bez hlavy,

můžu cokoli a obavy?

Ty rozplynou se jako dým,

když na těch lásky křídlech uletím.

Až dojdeš v žití do bodu,

kdy nemáš žádnou podobu.

Odkryješ masky,

zbyde nic,

nalezneš bytí bez hranic.

Koupelí v moři slunečnic,

modlitbou ve stínu borovic,

nežádáš víc.

máš krásný srdce, co zpívá,

s každou svou písní chuchvalec strachu smývá.

Až zmizí poslední, beze vší pohromy.

Vykoukne, zazáří, jak slunce nad stromy.

Nabydeš laskavé jistoty,

ve světle jeho čistoty.

Zvu tě pak beze všech protestů,

na koncert všech srdcí orchestrů.

Ve světě, kde nemáš chvilku jistou,

staň se nevyléčitelným optimistou.

Říkej si vždycky po ránu,

jaký dar dneska dostanu?

A posypou se jako peříčka,

splněná malá přáníčka.

Od malých krůček k blaženosti,

vedou tě žitím tvoje zkušenosti.

Vidím,

slyším,

cítím.

Před tím a potom,

co to znamená?

Jsem z toho nějak zmatená.

Věci se dějí tak, jak mají,

kruhy se vzájemně prolínají.

A já

vnímám,

žiju,

jsem.

Paprskem slunce,

párou nad lesem.

Zelené království vítá mě a hladí,

to království, kde modrá se zelenou ladí.

Kde není královny ni krále,

kde překvapí tě nenadále.

Tvé vlastní bytí, tvoje přítomnost.

A zavede tě zlatý most,

do zlaceného chrámu,

co bere zlato z pampelišek,

když otevřou se slunci k ránu.

Z rezavého kožíšku všech lišek,

a doškovou střechou ze semen šišek.

A nemusíš být vyvolený,

šaman nebo kněžka,

zelený mech pod koleny,

přijď,

dýchej,

miluj,

I když je občas tvoje duše těžká.

Je to tak, mezi námi ženami,
že procházíme všechny vlnami,
a někdy jsou to přímo tsunami,
co smetou všechno, co už je za námi,
když procházíme změnami,
a tečkami za větami,
tvoříme nové začátky,
s písmeny velkými.