vážně :o)

Jsem jeskyně

a ty můj pračlověk.

Jsem u zdí temná

uvnitř oheň hřeje.

Jsem zábavná i bez naděje.

Silná i jemná, co si budeš přát,

Můžeš se uvnitř o můj oheň hřát.

Sám zábrany mé ve mě boříš.

Do hloubek mých se s láskou noříš

a za chvíli i ty sám hoříš...

a nevážně :o)

Jsem jeskyně a ty jsi homo sapiens

jsme stálejší než Duo Damiens.

Tak sundej si to indiánský pyžamo

a do kamene zašeptej:"Ribano"

Pak zavři oči a poslouchej.

Jak ozvěna ti odpovídá - ano, ano, ano...

Soumrak básník vyndal paletu

Včera jsme byli na muzikálu Osmý svetadiel. Včera jsem se vrátila dvacet let zpátky. Včera mi najednou došlo, že právě teď mám to, co jsem si nejvíc přála a že jsem to neviděla. V tom muzikálu zaznělo pár hodně dobrých myšlenek. Třeba ta, že osmý světadíl, co léčí a uzdravuje, má každý ve svém srdci. Nebo to, že štěstí může být i úplně normální obyčejný život... a spousta dalších. Skvělý zážitek, prima písničky Elánů, úžasná choreografie i scéna, přídavky a zavěrečný potlesk ve stoje... Prostě to bylo supr.

Sourozenci, co z jedné matky se rodí.

Ti, co zdají se být tak nesourodí.

Na straně přímky jeden vlevo, druhý vpravo, 

oba úzkost svírá.

Když přiblíží se k sobě, kruh se uzavírá.

Pravda se lži do srdce podívá 

a spatří místa pravdivá.

Lež skrze slzy v pravdě zjistí,

že ve svém srdci,

jsme si všichni čistí...

inspirováno: www.jitikiti-maluje.blog.cz - SOUROZENCI

Pán větru v bavlněném svetru,

laškuje s lístky slunečnic.

A Země matka čeká.

Na koho?

Na člověka.

Až s ohněm se slije voda.

A přijde nová doba.

V ní rozdíly se ztrácí,

dochází k spolupráci...

Někdy si říkáš,

silou malou

nezvládnu sám pohnout skálou.

A přitom

tak, jako řece stačí k zrodu pramínek.

Tak často stačí

postrčit jeden malý kamínek...

Ke svému počátku

dojdu si pozpátku.

Způsoben račím

v hloubkách se zračím.

Kolikrát umřít ve snu musím

kolikrát znova se probudit?

Ten strach, co z výšek mám

už brzy překonám.

Pochopím hlavolam.

Za svého přítele já,

celičký vesmír mám.

Řekni mi, co zbude po člověku?

Jen to, co se vejde do jednoho vzdechu.

Výdech a nádech, nádech a výdech

a pak nic...

snad jenom vítr se zatočí v lánu slunečnic.

Tvůj malý vesmír smutkem se zachvěje,

a na zem dopadnou drobné krůpěje.

Na cestu do lepších světů vydá se sám.

Ten, kdo už vyřešil života hlavolam...

Vyvazuji všechny své blízké ze slibů, které mi kdy dali.
Osvobozuji se od slibů, které jsem dala svým blízkým.
Odpoutávám se od slibů, které jsem dala sama sobě.
Žiji a tvořím ze srdce.
Naslouchám svým pocitům...

Živote před tebou s láskou klečíme.

Jak dopadne se ten náš příběh nevíme.

Slibujem jeden vedle druhého,

že jako láhev vínka dobrého.

V dobrém i horším statečně,

vypijeme tě společně...