Grahanka | Život je pes

Sytý hladovému nevěří

když v kamení se mění jemu pápěří...

(budu na to pamatovat)

Nabídneš-li dámě rámě

zavděčíš se její mámě...

Slyším to, co jiní neslyší,
bosé nohy chodit po plyši.
Vzdechy pod pečetí v dopise,
chvění strun, když struny nechví se.

Prchávaje někdy od lidí,
vidím to, co jiní nevidí.
Lásku, která oblékla se v smích,
skrývajíc se v řasách na očích.

Když má ještě vločky v kadeři,
vidím kvést růži na keři.
Zaslechl jsem lásku odcházet,
když se prvně rtů mých dotkl ret.

Kdo mé naději však zabrání
- ani strach, že přijde zklamání,
abych nekles pod tvá kolena.
Nejkrásnější bývá šílená.

Ve spícím lese ozvěna

tiše si vzpomíná na jména

A vítr šustí listím stromů,

to tichý hlásek volá:"Domů".

Na louce v stříbře měsíce

koupe se kapek tisíce.

Ráno, až v slunci shoří,

vydají vstříc se moři...

Někdy je dobré podívat se zpátky
abys tak viděl na začátky.

Tak jako stromek, co se v dubu vzhlíží,
jak silný je a k nebi míří
a nevidí, že sám už sklízí.
Když před časem se v zemi rodil
a hlínu těžkou prorážel,
na celý svět, když pak se zlobil
co cítí, říci neuměl...

Někdy je dobré podívat se zpátky 

a pustit minulost ven zadními vrátky...