Procházka s Nokií :o)
24. červen 2011 v 08.37 | rubrika: Povídání
![]() ![]() ![]() ![]() ![]() ![]() ![]() |
přečteno: 40x | přidat komentář
|
Břemena
18. červen 2011 v 06.24 | rubrika: Povídání
V nevědomosti bereme na sebe břemena druhých. Odebíráme z ramen našich blízkých jednu lekci za druhou a nevidíme, že místo nich automaticky přicházejí lekce jiné a mnohdy těžší. Nevnímáme, že není naším úkolem učit se na lekcích druhého. V domnění, že děláme to nejlepší, bráníme jim v jejich vlastním vývoji a poškozujeme tak je i sami sebe. Jen ke svým vlastním lekcím přidáváme si další a náš vlastní batoh se stává čím dál těžší. Přicházíme každý na tento svět s určitou výbavou. V batůžku si neseme přesně to, co na své cestě potřebujeme. Procházíš-li tmou, jistě v něm najdeš baterku. Možná v dálce uvidíš světlo. A možná potkáš poutníka, který ti posvítí, když jí zrovna nemůžeš najít. Možná půjde i kus cesty s tebou. Udělá dobře, když v náhlém hnutí mysli, dá ti svojí baterku a dál bude klopýtat tmou sám? Nebo bude chtít, abys ho "za odměnu" doprovázel? V prvním případě vzniká obět a viník. Ve druhém závislost. A co když ti posvítí, abys mohl svojí vlastní baterku ve svém batůžku najít? Pak můžete klidně kráčet spolu. Svobodně vedle sebe, každý se stým vlastním světlem. Není oběti, která ve tmě klopýtne, když se rozdělíte. Nebude viníka, který by si vyčítal, že zanechal tebe bez světla ve tmě stát... |
přečteno: 76x | přidat komentář
|
Japonsko on-line
6. červenec 2010 v 08.36 | rubrika: Povídání
Zhruba před rokem jsem dostala nápad na dárek dceři k osmnáctinám. Miluje Japonce, Japonsko a všechno tam. Když jsem jí to řekla, protože jsem to samozřejmě nevydržela (byla jsem z toho nápadu uplně v ajfru), netušila jsem, co za tím vším bude. Rok jsme se těšily a připravovaly, tedy hlavně Maky zlepšovala angličtinu. A pak to přišlo. 2. července odlet. Já nikdy neletěla, ona taky ne, takže zkušenosti žádný. Informace od cestovky taky nic moc pro cestovatelky nepolíbené. Tak jsme různě scháněly, pátraly a věřily, že to dobře dopadne. Ještě před odjezdem na letiště, maminka zpanikařila, že kufr je moc těžkej. Povoleno bylo třicet kilo. Obvolávala jsem kde koho, kolik stojí nadváha. Nakonec měl kufr šestnáct. Na letišti jsme losovaly, kdo ze sebe udělá blbečka a půjde se zeptat, co máme dělat. No vyhrála jsem, ostatně kdo se neptá nic se nedozví. Slečny z Emirates byly moc příjemné a s úsměvem nám poradily. Naběhla jsem k odbavení a říkám, že jsme ani jedna nikdy neletěly, že je to prvně. Sympaťák u odbavení s úsměvem odpověděl, že on zas poprvé odbavuje. No zvládli jsme tu maturitu na jedničku všichni. A pak ten stres opadl. Seděly jsme v hale, čekaly ještě dvě hoďky a mudrovaly o tom, že před rokem to byl ještě jenom sen. Netušila jsem, že odletem ty stresíky nekončí. V Japonsku Maky zjistila, že ji šly vybrat peníze jenom na letišti a že nemá signál na mobilu. No horor, díky Bohu za ICQ a net :o). Volám na operátora, no nemáte aktivní roming (chjo, dyť jo). Podařilo se aktivovat. Snad se dostane v pořádku i na účet a nastaví si nový limit pro výběry. Zatím jí založila Akiko, maminka od rodiny, ve které pobývá. Nápad byl supr, ale dotáhnout to do úspěšnýho konce, to je teda fuška. Ale myslím, že to bude stát za to. První hlášky z rodiny, kde Maky je. |
přečteno: 60x | přidat komentář
|