http://ografologii.blogspot.com/2009/02/pamela-kribbe-propousteni-rodiny-do-niz.html

 Přítel je velmi pořádkumilovný člověk. A taky velmi trpělivý :o). 

Pod stolem bylo pár drobečků a přítel se je jal sbírat. Hezky trpělivě jeden po druhém si je ukládal do dlaně. Pozorovala jsem ho při té soustředěné činnosti a říkám mu.:"To víš no, u tebe doma je to jinak. Ty už je máš vycvičené. Sotva vlezeš do bytu, kde se čirou náhodou zapomenou drobečky na zemi. Stačí, aby ses podíval, řekneš, tak co je to tady! A oni pěkně, jako mravenci za sebou, napochodujou do košíku..."

Včera jsme byli na kolech na pouti v Kamenných Žehrovicích. Ujeli jsme asi sedmnáct kilometrů. Doma potom přítel povídá Dádě:"maminka je teda jezdkyně". Říkám mu:"jo, já jsem jeskyně a ty seš muj pračlověk..." :o)

Kdesi v horách pásl ovce malý pasáček. Jednoho dne zavítal k jeho obydlí poutník a požádal o vodu. Pasáček mu podal hrnek s čistou průzračnou vodou. Když se poutník napil, okamžitě z  něj spadla všechna únvava a měl chuť tancovat. "Co je to za zázračnou vodu?" zeptal se pasáčka. "Je to léčivá voda ze studánky nahoře ve skalách", řekl a zavedl milého poutníka ke studánce. Poutník si nabral vodu do čiré lahve, poděkoval a vydal se zpátky do vesnice. Spěchal, aby pověděl ostatním o zázračné studánce a dal všem ochutnat.

Ve vsi se mu vysmáli, cože to přinesl za poklad. Marně nabízel k ochutnání. Nikdo nechtěl vědět, kde studánka je.

Potkal také místního obchodníka. Obchodník byl chytrý a taky zvědavý, napil se a v uších mu zacinkaly zlaté penízky. Požádal poutníka, aby ho zavedl ke studánce. Na voze měl spousty barevných lahviček. Naplnil je čirou vodou ze studánky a po návratu je začal nabízet na trhu.

Barevné lahvičky šly rychle na odbyt. Ve vesnici vládla dobrá nálada a spokojenost a každý ho velebil. Obchodník si koupil nový dům a užíval si všeobecné přízně. Až do doby, než naplněné lahvičky došly. "Budu se muset vypravit pro další", řekl si. Jenže si zaboha nemohl vzpomenout na cestu a poutník už byl dávno ten tam.  Začal tedy plnit lahvičky obyčejnou vodou a doufal, že na to nikdo nepřijde. Jenže to nefungovalo a rozzlobení vesničané vyhnali obchodníka ze vsi a život se vrátil do starých kolejí...

Taky nakupujete barevné lahvičky, nebo se raději vydáte na cestu ke studánce sami?

Potkáváme ji v rodině, mezi sourozenci, v zaměstnání i ve vztazích. Ta, která ve svém zdraví dokáže burcovat a probouzet v lidech to nejlepší, co v nich je. Může onemocnět a stane se z ní soupeření, které způsobuje bolesti, zranění a ztráty. Onemocní-li soutěživost nezbývá nic jiného než povolat MUDr Lásku s kolegyní Pokorou...

Předěláváme byt a obě mé dcery jsou na týden u babičky.

Ta mladší miluje koně a tak jsem jí objednala vyjížďky do vedlejší vsi. Jenže nikdo neměl čas jí odvést. Přivezli jsme jí kolo, aby si tam dojela (jsou to dva kilometry). Jak jsem byla rozběhaná, s myšlenkama na rozrachtanej byt, usekla jsem debatu o tom, jestli trefí nebo ne se slovy, že už tam byla dvakrát a že to zvládne. Vysvětlila jsem jí cestu a případně ať se poptá.

Druhý den volám (v obavě, jestli opravdu trefí), jestli nepotřebuje znovu vysvětlit cestu. "Mami, v pohodě, babička mi namalovala plánek". Jak jednoduché, že? Tak prosté řešení mě v tom fofru vůbec nepřišlo na mysl. Když jsem mamce po telefonu děkovala, tak mi řekla, co blbnu, že to byla maličkost :)

Díky mami, díky všem prarodičům, že nám pomáhají ve "zdánlivých maličkostech", které jsou tolik důležité.

Zádveřák

Zachytila jsem na fb anketu o tom, jestli v roce 2012 bude konec světa. Podobných hloupostí tu běhá víc. Překvapilo mě ale, že tuhle anketu si posílají už i děti. V mayském proroctví se hovoří o tom, že svět tak, jak ho známe, přestane existovat.

Vyrojilo se spousta výkladů, popisů a "zaručeně pravdivých" chanellingů o tom, jak to bude probíhat a kdo bude spasen a kdo ne. Jediné, co se povedlo všem těmto "proroctvím" - vyvolat strach.

Strach má dvě hraniční polohy. Paniku a popírání. Je málo těch, kteří si ho umí přiznat a takzvaně  se s ním "chlapsky popasovat".

Když odejde někdo blízký, zhroutí se svět - ten náš. Když pomine bolest ze ztráty, uvědomíme si, že život jde dál. Svět kolem nás běží dál a i ten náš. Jenomže je jiný. Je jiný o toho, kdo už s námi není.

Svět, jak ho známe, již začíná přestávat existovat. Je to proces, proces, který už dávno začal. Proces, který nikdy nekončí. Stále se něco starého bortí a nového zas rodí. Kdyby se tak nedělo, naše životy by se stávaly starými zatuchlými nádržemi. Stačí si přečíst zprávy a je jasné, že takhle nemůže jít dál. Musí nutně přijít změna. Jedni tomu říkají vývoj, jiní probuzení. Je jedno jaké slovo použijete.

Nevím, co se stane na sklonku roku 2012, možná, že nic zas tak převratného. Věřím v proces, který již započal a v nápravu věcí. Vím ale jistě, že pravdu se nedozvím dříve než 21.12.2012.

Dneska jsem objevila obrázek mojí dcery. Jsou tam čtyři pejskové, pojmenovaní jmény členy naší rodiny. Pod nimi je věta: "chci koně, ale víc chci svou rodinu, kůň počká!".

Uvědomila jsem si, jak často zapomínáme žít svůj vlastní život. Jak snadno podléháme světům druhých. Uvědomila jsem si, jak důležité je, žít svůj vlastní život.

Před čtyřmi roky jsem začala pátrat po smyslu života, po tom, co tady děláme, proč tu jsme. Prošla jsem několik seminářů, různých setkání. Přečetla mraky knih...

Začala jsem víc vnímat krásu kolem. Začala jsem víc vnímat lidi kolem sebe a snažila jsem se jim lépe porozumět. Poznala jsem spousty osobních vesmírů, smutků a bolestí.  Udělala bych stojku na uších, kdybych dokázala všem ulevit. Jenomže to nejde.

Potom jsem se snažila alespoň tu krásu, kterou jsem viděla, nějak zachytit. Vkládala jsem svůj prožitek do básniček, obrázků a fotografií a pořád jsem nebyla spokojená. Až mi došlo, že to není ta krása, co se snažím zachytit. Ta krása, kterou umí zhmotnit umělci. Snažila jsem se totiž o nemožné. Zhmotnit prožitek a to se nedá.

Je to jako v tom vtipu. Tři kamarádi podepíšou smlouvu s ďáblem. Daří se jim a když má přijít vyúčtování, smí si přát jedno přání. Když bude nesplnitelné, čert si je neodnese. Dvěma se to nepodaří. Třetí se zamyslí, pak si prdne a řekne:"chytit a pozlatit". :o)

Když odcházel náš táta, první moje myšlenka byla, že si skoro nic v tom životě neužil.

Znáte to taky? Z domu do práce, z práce domu a o dovolené sem tam vezmu jeden mobil, nějaký ten melouch, vyřídím jeden e-mail... Stress, honička a život protéká mezi prsty...

Ženeme se za penězi, kariérou, slávou a uznáním a zapomínáme, že když opouštíme tento svět, nemůžeme si s sebou vzít tu nejmenší hmotnou maličkost, bankovku ani titul. Odcházíme pouze se svými prožitky.  Je jen na nás, jak budeme v životě bohatí, nebo chudí...