Sněhová vločko
dobře víš
že dotykem se zemí
snadno se rozpustíš
Jen pro ten dotyk
- třpytivá -
ochotná jsi
vzdát se v svém pádu
lesku i bílé krásy...
Vítej, kolibříku
mám to ale kliku
žes usedl na verandě naší
byť bývají kolibříci plaší.
Přála bych křídla tvá
půjčit si na chvíli
a létat z květu na květ
tak jako motýli.
Že na křídla ta – ách
nejsem váha muší
dopřávám v básničkách
poletování své duši...
... A čápi z komína vod cihelny
zobákem klapou
asi sou nesmrtelný ...
Nádhera :)
Tak říkávala babi naše
mě, dožadující se sladké kaše:
"Děvenko zlatá,
toť pravda je svatá,
že pečené holoubě do huby neskáče,
tak měj se k činu,
inu,
bez práce nejsou koláče..."
Po bouři včerejší
náhle jsem ve tvých očích zahlédla
jiskření bojů našich prastarých
a koutky zacukal nám lehký smích.
Já, kapitulující žena,
se necítím být ponížena
láskou, co ledy láme,
vím, že víš,
jak dlouho už se známe...
Jít bez bázně a hany,
dívat se na všechny strany,
obrušovat si žitím svoje hrany,
a i když slzy z očí kanou,
nehrát na schovávanou...
...tedy bez bázně prosím,
ale raději i s Hanou :)
Hledala DOMA,
že v sobě to má,
nevěděla,
neviděla,
sen,
prochodila by snad i celou zem,
splněné přání
čeká za vraty,
otevírá...
...na cestování
nejlepší
domů jsou návraty...
Jak do lesa se volá,
tak z něj se ozývá.
Co ale mezi řádky je,
v ozvěně často nebývá.
Opakuje jen hlásky věrně,
kochá se melodií slova
a vrací zpátky znova, znova
vytrvale a jednosměrně...
Člověku samotnému nesvědčí
s ozvěnou dávat se do řečí.
Studená je svým klidem,
ne tak, když člověk obrací se k lidem...
"Jedna gula nězabula",
říkával náš děda.
Dnes jdeš domů s vysvědčením
a říkáš si:"Běda...".
Vysvědčení
nic nemění
na tom, že tě mají rádi,
rodiče i kamarádi.
Nevěš hlavu školáku,
všimni si tý noviny,
sejdem se na koupáku,
"Hurááá" jsou tu prázdniny.
:)