Život je pes

Grahanka | Život je pes

Zažila jsem na setkáních s přáteli spousty objetí. Jedno z nich, objetí dvou mužů, na mě hodně zapůsobilo. Dlouho mi trvalo, než jsem přišla na to proč. Secvaklo mi až při jedné debatě na fb :o). Z upřímného objetí dvou mužů cítím odvahu, důvěru a maximální odevzdání. Když se dva bojovníci chtějí obejmout, musí totiž zahodit zbraně. Zůstanou nazí...

V životě jsem byla v situacích, kdy jsem se musela starat sama nejen o sebe. Dneska si říkám, jak jen jsem to mohla zvládnout. V sedmnácti jsem otěhotněla a story začala. Po pár nezdarech s muži, jsem byla nesmírně pyšná na to, co všechno zvládnu, a že vlastně toho chlapa ani nepotřebuji. Byla jsem mámotáta na plný úvazek, studovala jsem, pracovala a ještě jsem si chtěla užívat. Je to jako když se člověk naklonuje. Když je vám dvacet, tak se to ještě dá zvládnout. Byla jsem překvapená, když se jeden z mých partnerů se mnou rozcházel a řekl mi, že mi chtěl pomoci. Nevěděla jsem v čem, byla jsem zvyklá starat se o své dvě děti úplně sama. I když jsem byla v kratších partnerských svazcích, podvědomě jsem si přitahovala partnery, kteří rozšířili můj okruh osob, o které se musím postarat. Abych pak znovu zůstala sama a hrdá na to, co všechno zvládnu a vnitřně rozlobená na to, že mi nikdo nepomůže. Nedovolila jsem muži, aby se postaral. Měla jsem strach, že se mu tím vydám na milost a nemilost. Neuměla jsem čelit konfliktům a při prvním náznaku jsem balila kufry, abych se pak pokorně, poražena vracela zpátky domů k rodičům. Sama, nešťastná a vyčerpaná, ale znovu odhodlaná bojovat. Už nechci. Přeji si obyčejný život, normální rodinu, pohodu, domeček a rajčata na zahrádce a klidné víkendy (sem tam nějaká ta akcička s přáteli :O)...

Jak si udržet svojí "hladinku štěstí"?

Stává se vám, že se vám něco povede, někdo vás potěší, venku je krásně a vy si ten pocit užíváte a najednou vám tu vaši vnitřní idilku rozrazí hurikán? Užíváte si ten pocit, rochníte se v něm a najednou se něco stane a zatřese to s vámi. Je to jako budíček.

Přemýšlela jsem nad tím, jak si déle zachovat ten příjemný pocit klidu, tu "hladinku štěstí". Stav, kdy se sice nevznášíte v oblacích, ale hurikány jsou na míle daleko. Občas sem tam se přižene nějaký ten podzimní fičák.:o)

Když se rozčiluji nad hurikánem, řeším, vysvětlluji a obhajuji - klídek je pryč. Tak jsem si řekla, že mi to zkrátka přestane vadit. No jo, ale jak to udělat? Nejdřív si musím ujasnit si, co mě ještě nerozhodí a co už mi začíná vadit. Prima. Co dál? Dál to musím dát druhým nějak najevo.

A zase mám možnost volby. Můžu doufat, že mi to dotyčný "přečte na čele". Můžu hurikán seřvat, že takhle teda ne, takhle se mnou nikdo nebude zacházet, nebo jednoduše řeknu:"Takhle to nechci, nelíbí se mi, jak se mnou mluvíš, nezlob se, ale ne. Tohle mi vadí, tohle nechci udělat, neměla bych z toho dobrý pocit..." Není to lehký, nedaří se to hned a pokaždé.

Párkrát se mi podařilo říci ne, když jsem se nemohla rozhodnout a nesmírně se mi ulevilo. Odpadlo takové to - jak to udělám, vlastně se mi to nehodí, nechce se mi do toho, ale když jsem to slíbila, musím, sliby se plní... A kupodivu reakce toho druhého nebyla až tak dramatická...

:o) Jožo říká: www.youtube.com/w/...

Moc pěkný článek do paní Lenky Poncarové na psychologii.cz...

...Dvakrát měř, jednou řež. Řezy ale bývají často nevratné. A jak známo, z cizího krev neteče...

...Správná kamarádka vás má psychicky podržet a utírat vám slzy. Být loajální, ale na druhé straně se pokud možno zdržet hodnocení a rad. Obzvlášť rychlých a nevyžádaných.

...Takže – pomoc hledejte, ale stejně mějte na mysli, že nejlepší pomocnou ruku ve skutečnosti najdete na konci svého ramene. A že jedině vaše mysl a intuice zná pravou podstatu vašeho problému. Pokud se jim naučíte naslouchat, budete potřebovat míň rad a poradců.

psychologie.cz/o-/...

Když tě tlačí bota, vyzuj se a jdi dál bosky...

Taky máte někdy pocit, že situace se nedá řešit? Že vám někdo nerozumí, nebo neslyší, co říkáte? Mockrát jsem tenhle pocit zažila a jediné, co mě při poslední takové napadlo, nechat to být. Hezky se to říká. Po takovém rozhodnutí nastává veliká úleva. Po úlevě se ale vrací pocity a myšlenky na to, jak druhému vysvětlit to, co se vysvětlit nedá. Pocity viny za situaci se třískají s pocitem "tak to není, takhle jsem to nemyslela, apod.". Momentálně jsem teď ve fázi rezignace a říkám si (nevyléčitelný optimista) že všechno zlé je pro něco dobré. Jen to dobré ještě tak úplně vcelku nevidím, jen tuším, že se věci dějou správně. A tak tedy klídek a vydržať...

Před půl rokem se mi zdál sen o jednom místě. Procházela jsem se v údolí, které bylo celé zelené a uprostřed stál dům. Byla jsem tam sama. Cítila jsem, že všichni jsou už někde jinde a já tu pořád bloudím. Vyšplhala jsem nahoru na kopec, ale nemohla jsem se dostat přes okraj ven. Pak jsem uviděla něčí ruku, která mi pomohla dostat se nahoru. Věděla jsem, že se na to místo musím jet podívat i v reálu. Pak jsem "náhodou" našla na jednom slevovém portálu pobyt v Českém Švýcarsku a proklikala fotografie...

Více zde:

nesuchynky.cz/...

novější článkystarší články

vypnout mobilní verzi