Grahanka | Život je pes

Před dvěma lety jsem byla už dva roky sama bez partnera. Hledala jsem, házela flintu do žita a zase hledala. Pak přišla mamka s tím, že jejich partička děvčat z keramiky pořádá víkendový kurz se stanováním. Nabídka byla lákavá – stavba dvou pecí (cihlové a šlikrové – neznám přesný názvosloví) opékání buřtíků, večerní posezení v hospůdce a druhý den tvorba. Brala jsem to jako příležitost vyzkoušet si něco vytvořit a taky tam trochu (přiznám se) byla maličká naděje, že se bude v okruhu vyskytovat nějaký mužský...

No, mužští, kteří se tam vyskytli, byli většinou zadaní a tak mě nezbylo než se ponořit do té tvorby :o). Zadáním byla busta – výzva jako hrom, pro někoho, kdo neměl hlínu (rozuměj tu modelovací) v ruce. Chvilku jsem si říkala, že to nedám, že to neumím. Lektorka kurzů nás ale vedla krok po kroku, opravovala nás a prozrazovala různé triky a tipy.

Když začalo moje "dílo" dostávat tvar, začala jsem mu říkat Jára. Hladila jsem, mazlila a tvarovala hlínu a ani si neuvědomovala, že vlastně dávám tvar svým myšlenkám...

Ve finále mě napadlo, že mu přidělám na hlavu růžky :o). Byl dokonalej, ale pak jsem si řekla, že ďáblíka na poličce mít nechci a dala je pryč.

Polemizovaly jsme s mamkou, jestli je to moje skryté mužské já atd. atd.

Uplynulo pár měsíců a já se seznámila s mým nynějším partnerem a světe div se ta podoba... (A růžky? Máme je všichni, jen je nechceme mít doma na poličce, aby nás nestrašily:o)

Toliko moje zkušenost s hlínou a zhmotňováním :o)

nesu-chynky.webno/...

 Přítel je velmi pořádkumilovný člověk. A taky velmi trpělivý :o). 

Pod stolem bylo pár drobečků a přítel se je jal sbírat. Hezky trpělivě jeden po druhém si je ukládal do dlaně. Pozorovala jsem ho při té soustředěné činnosti a říkám mu.:"To víš no, u tebe doma je to jinak. Ty už je máš vycvičené. Sotva vlezeš do bytu, kde se čirou náhodou zapomenou drobečky na zemi. Stačí, aby ses podíval, řekneš, tak co je to tady! A oni pěkně, jako mravenci za sebou, napochodujou do košíku..."

Kdesi v horách pásl ovce malý pasáček. Jednoho dne zavítal k jeho obydlí poutník a požádal o vodu. Pasáček mu podal hrnek s čistou průzračnou vodou. Když se poutník napil, okamžitě z  něj spadla všechna únvava a měl chuť tancovat. "Co je to za zázračnou vodu?" zeptal se pasáčka. "Je to léčivá voda ze studánky nahoře ve skalách", řekl a zavedl milého poutníka ke studánce. Poutník si nabral vodu do čiré lahve, poděkoval a vydal se zpátky do vesnice. Spěchal, aby pověděl ostatním o zázračné studánce a dal všem ochutnat.

Ve vsi se mu vysmáli, cože to přinesl za poklad. Marně nabízel k ochutnání. Nikdo nechtěl vědět, kde studánka je.

Potkal také místního obchodníka. Obchodník byl chytrý a taky zvědavý, napil se a v uších mu zacinkaly zlaté penízky. Požádal poutníka, aby ho zavedl ke studánce. Na voze měl spousty barevných lahviček. Naplnil je čirou vodou ze studánky a po návratu je začal nabízet na trhu.

Barevné lahvičky šly rychle na odbyt. Ve vesnici vládla dobrá nálada a spokojenost a každý ho velebil. Obchodník si koupil nový dům a užíval si všeobecné přízně. Až do doby, než naplněné lahvičky došly. "Budu se muset vypravit pro další", řekl si. Jenže si zaboha nemohl vzpomenout na cestu a poutník už byl dávno ten tam.  Začal tedy plnit lahvičky obyčejnou vodou a doufal, že na to nikdo nepřijde. Jenže to nefungovalo a rozzlobení vesničané vyhnali obchodníka ze vsi a život se vrátil do starých kolejí...

Taky nakupujete barevné lahvičky, nebo se raději vydáte na cestu ke studánce sami?

Předěláváme byt a obě mé dcery jsou na týden u babičky.

Ta mladší miluje koně a tak jsem jí objednala vyjížďky do vedlejší vsi. Jenže nikdo neměl čas jí odvést. Přivezli jsme jí kolo, aby si tam dojela (jsou to dva kilometry). Jak jsem byla rozběhaná, s myšlenkama na rozrachtanej byt, usekla jsem debatu o tom, jestli trefí nebo ne se slovy, že už tam byla dvakrát a že to zvládne. Vysvětlila jsem jí cestu a případně ať se poptá.

Druhý den volám (v obavě, jestli opravdu trefí), jestli nepotřebuje znovu vysvětlit cestu. "Mami, v pohodě, babička mi namalovala plánek". Jak jednoduché, že? Tak prosté řešení mě v tom fofru vůbec nepřišlo na mysl. Když jsem mamce po telefonu děkovala, tak mi řekla, co blbnu, že to byla maličkost :)

Díky mami, díky všem prarodičům, že nám pomáhají ve "zdánlivých maličkostech", které jsou tolik důležité.