Každý měsíc kupuji pro nás tři holky troje ponožky pro každou. Každý měsíc zjišťuji, že jich je málo. Mám igelitovou tašku s padesáti osamělými ponožkami. Je to jedna z věcí mezi nebem a zemí, o kterých toho bylo napsáno už hodně :o))

Včera jsem udělala akci ponožka za korunu a měli jste vidět ten rachot. Moje podnikavá mladší dcera se toho chytla a prolezla všechny kouty. Výsledek - dalších dvacet osamělých ponožek (věřme, že najdou svůj protějšek), jeden frťan a tričko. Jen doufám, že je teď nebudou schovávat záměrně za účelem zisku. :o)

http://www.dobryandel.cz/category/novinky/

Neberte básníkům iluze,

ať mohou lehce kráčet po duze

Neberte lidem sny,

co dospělosti prý nepatří

Neberte křídla ptákům

červenou vlčím mákům

Neberte světu naději,

i když se ideály ve tmě ztrácejí

Každý z nás potřebuje v něco věřit,

a štěstí nejde jenom na zlaťáky měřit

Sto moudrých hlav u stolu sedělo,

na všechny otázky odpověď vědělo.

Rozešli pak se do svých domovů

s myšlenkou, dělat věci ponovu.

Leč realita plány smělé mění,

ani smrt nebere, kde nic není...

Musím se s vámi podělit o "obrovský zážitek" :).

V roce 2004 jsem si slavnostně udělala (jízdy napodruhé) řidičák. Je moc pěkný, plastový a neošoupaný. Od doby jeho získání jsem neujela ani metr. Auto nemám a nikdo z rodiny mi ho nechtěl půjčit. Nikdy jsem nepochopila proč vlastně.

V neděli se konal v Kounově (vesnice cca dvacet kilometrů od nás) zápas místních "starších Pánů fotbalistů" a celebriťácké Amfory. Počasí vyšlo, legrace, kamarádi, pohodička...

Až do doby, než přišel přítel s úsměvem a se slovy:"Já bych si dal ještě pivo, pojedeš" - bez otazníku, neb jsem se při každé příležitosti holedbala, že je budu klidně vozit z hospod, když mi půjčí auto, protože mi stejně ten alkohol nedělá dobře.

Přikývla jsem. Jednou se prostě začít musí a jak říká jeden můj kamarád:"Kecy nemaj cenu".

Tak se sedělo, povídalo pilo, jako po každém zápase. A já se stále ujišťovala, že to dám. Spoléhala jsem na to, že pojedu za pomoci a navigace mého přítele. Představovala jsem si zkrátka, že mi bude přesně říkat, co mám dělat a kdy. Můj pocit zmatku a nejistoty sílil s počtem vypitých panáků a piv (tedy ne mých, ale navigátorových). Tak jsem se vnitřně zklidňovala, trochu modlila a svolávala na pomoc v čele se sv. Kryštofem patronem řidičů, zástupy strážných andělů.

Záhy jsem přišla na to, že řidičovi se jeho nekonzumace alkoholu kompenzuje maličko tím, že může zavelet:"Jede se domu" a rozjaření diskutující většinou spíš poslechnou, neboť se jim nechce šlapat pěšky.

Trochu jsem se podivila nad reakcí jednoho známého, který se, když jsem mu řekla, že jedu poprvé po osmi letech, ale ať se nebojí, že to nějak dokodrcáme, rozběhl a začal stopovat odjíždějící místní hasičský vůz..

Obdržela jsem klíčky a vykročila k automobilu.

Bravurně jsem dálkovým ovládáním odemkla přítelova vínového renaulta, kterému občas říkám:"Broučku, hlavně nás dovez".

Usedla jsem nezvykle na místo řidiče, připoutala se a jala zkoumat, cože to mám pod nohama. Nastartovala jsem, sešlápla spojku, zařadila jedničku a pomalu jí pouštěla s důvěrou, že se moje jízda neskončí v protější zahradě. Rozjezd byl v pořádku a výjezd ze hřiště se povedl. Cesta mezi obcemi probíhala bez komplikací a na čtyřicet. V Mutějovicích, kde jsme vysazovali trenéra, na mě čekala moje dvanáctiletá dcera. Byla na koních na tréninku a když jsem jí do telefonu říkala, že jedu já, nikoliv přítel, odvětila, že ona teda se mnou nejede. Samozřejmě že, když viděla tu jistotu, s jakou svírám volant nakonec nastoupila.

Přítel se mě snažil celou cestu uklidňovat a povzbuzovat.

Jeho nadšené:"Jedeš skvěle, ty seš lepší jezdec než já, Dádo koukej, jak to mámě jde apod." mě ale moc neuklidňovalo. Ze zkušenosti totiž vím, že po pár pivech má člověk sklon vidět realitu kapku zkresleně.

Na karlovarské křižovatce  přišla chvilka pravdy. Říká se tam na Šustně. Je velmi frekventovaná a v neděli v pět hodin odpoledne obzvlášť.

Přítel radil:"Buď v klidu, pojedeš, až všichni přejedou..."

A tak jsem byla v klidu a čekala, až teda všichni projedou a přejetí bude zcela bezpečné. Za pět minut se za námi vytvořila celkem slušná kolonka. Pár nedočkavců nás objelo. Jeden pán asi velmi spěchal a vypadal trochu rozhořčeně.

Neslyšela jsem, co říká, ale soudě podle pohybu rtů, asi něco ve smyslu:"Chápu mladá pani, zřejmě řídíte poprvé, nezlobte se, že vás objedu, ale velmi spěchám..."

Usmála jsem se na něj s výrazem, že rozumím a popřála mu klidnou cestu. Když nakonec tedy všichni projeli a přítel mi dal pokyn, že teď už můžu bezpečně vjet do křižovatky, auto škytlo a chcíplo. Chválabohu jsem stihla nastartovat, rozjet se a bez problémů odbočit směr Krušovice.

S úlevou jsem si uvědomovala, že do Strašecí už jedu jen po hlavní. No paráda. Krušovice, Řevničov -  padesátka, ale pak prima silnice do Strašecí, která "jede", jak říká moje mamka. A tak jsem to za vsí rozpálila na osmdesát... Domů jsem už pak dojela bez sebemenšího zaváhání, jen se mi při vystupování maličko třásla kolena. Za pochvalného mručení mých spolujezdců, jsem tu novinu zvěstovala mé starší dceři.

Dcera mě pochválila a se slovy:"Mamko, takže mě odvezeš na ten koncert do Budapešti" rychle zmizela v pokojíku, aby se tak vyhnula letícím předmětům.

Přátelé, to byla jízda :o)))

Zažila jsem na setkáních s přáteli spousty objetí. Jedno z nich, objetí dvou mužů, na mě hodně zapůsobilo. Dlouho mi trvalo, než jsem přišla na to proč. Secvaklo mi až při jedné debatě na fb :o). Z upřímného objetí dvou mužů cítím odvahu, důvěru a maximální odevzdání. Když se dva bojovníci chtějí obejmout, musí totiž zahodit zbraně. Zůstanou nazí...

V životě jsem byla v situacích, kdy jsem se musela starat sama nejen o sebe. Dneska si říkám, jak jen jsem to mohla zvládnout. V sedmnácti jsem otěhotněla a story začala. Po pár nezdarech s muži, jsem byla nesmírně pyšná na to, co všechno zvládnu, a že vlastně toho chlapa ani nepotřebuji. Byla jsem mámotáta na plný úvazek, studovala jsem, pracovala a ještě jsem si chtěla užívat. Je to jako když se člověk naklonuje. Když je vám dvacet, tak se to ještě dá zvládnout. Byla jsem překvapená, když se jeden z mých partnerů se mnou rozcházel a řekl mi, že mi chtěl pomoci. Nevěděla jsem v čem, byla jsem zvyklá starat se o své dvě děti úplně sama. I když jsem byla v kratších partnerských svazcích, podvědomě jsem si přitahovala partnery, kteří rozšířili můj okruh osob, o které se musím postarat. Abych pak znovu zůstala sama a hrdá na to, co všechno zvládnu a vnitřně rozlobená na to, že mi nikdo nepomůže. Nedovolila jsem muži, aby se postaral. Měla jsem strach, že se mu tím vydám na milost a nemilost. Neuměla jsem čelit konfliktům a při prvním náznaku jsem balila kufry, abych se pak pokorně, poražena vracela zpátky domů k rodičům. Sama, nešťastná a vyčerpaná, ale znovu odhodlaná bojovat. Už nechci. Přeji si obyčejný život, normální rodinu, pohodu, domeček a rajčata na zahrádce a klidné víkendy (sem tam nějaká ta akcička s přáteli :O)...

Jak si udržet svojí "hladinku štěstí"?

Stává se vám, že se vám něco povede, někdo vás potěší, venku je krásně a vy si ten pocit užíváte a najednou vám tu vaši vnitřní idilku rozrazí hurikán? Užíváte si ten pocit, rochníte se v něm a najednou se něco stane a zatřese to s vámi. Je to jako budíček.

Přemýšlela jsem nad tím, jak si déle zachovat ten příjemný pocit klidu, tu "hladinku štěstí". Stav, kdy se sice nevznášíte v oblacích, ale hurikány jsou na míle daleko. Občas sem tam se přižene nějaký ten podzimní fičák.:o)

Když se rozčiluji nad hurikánem, řeším, vysvětlluji a obhajuji - klídek je pryč. Tak jsem si řekla, že mi to zkrátka přestane vadit. No jo, ale jak to udělat? Nejdřív si musím ujasnit si, co mě ještě nerozhodí a co už mi začíná vadit. Prima. Co dál? Dál to musím dát druhým nějak najevo.

A zase mám možnost volby. Můžu doufat, že mi to dotyčný "přečte na čele". Můžu hurikán seřvat, že takhle teda ne, takhle se mnou nikdo nebude zacházet, nebo jednoduše řeknu:"Takhle to nechci, nelíbí se mi, jak se mnou mluvíš, nezlob se, ale ne. Tohle mi vadí, tohle nechci udělat, neměla bych z toho dobrý pocit..." Není to lehký, nedaří se to hned a pokaždé.

Párkrát se mi podařilo říci ne, když jsem se nemohla rozhodnout a nesmírně se mi ulevilo. Odpadlo takové to - jak to udělám, vlastně se mi to nehodí, nechce se mi do toho, ale když jsem to slíbila, musím, sliby se plní... A kupodivu reakce toho druhého nebyla až tak dramatická...

:o) Jožo říká: www.youtube.com/watch

Moc pěkný článek do paní Lenky Poncarové na psychologii.cz...

...Dvakrát měř, jednou řež. Řezy ale bývají často nevratné. A jak známo, z cizího krev neteče...

...Správná kamarádka vás má psychicky podržet a utírat vám slzy. Být loajální, ale na druhé straně se pokud možno zdržet hodnocení a rad. Obzvlášť rychlých a nevyžádaných.

...Takže – pomoc hledejte, ale stejně mějte na mysli, že nejlepší pomocnou ruku ve skutečnosti najdete na konci svého ramene. A že jedině vaše mysl a intuice zná pravou podstatu vašeho problému. Pokud se jim naučíte naslouchat, budete potřebovat míň rad a poradců.

psychologie.cz/o-radach-radcich/

Když tě tlačí bota, vyzuj se a jdi dál bosky...

Taky máte někdy pocit, že situace se nedá řešit? Že vám někdo nerozumí, nebo neslyší, co říkáte? Mockrát jsem tenhle pocit zažila a jediné, co mě při poslední takové napadlo, nechat to být. Hezky se to říká. Po takovém rozhodnutí nastává veliká úleva. Po úlevě se ale vrací pocity a myšlenky na to, jak druhému vysvětlit to, co se vysvětlit nedá. Pocity viny za situaci se třískají s pocitem "tak to není, takhle jsem to nemyslela, apod.". Momentálně jsem teď ve fázi rezignace a říkám si (nevyléčitelný optimista) že všechno  zlé je pro něco dobré. Jen to dobré ještě tak úplně vcelku nevidím, jen tuším, že se věci dějou správně. A tak tedy klídek a vydržať...

Pozornost, čas a zájem. Tři nejcennější věci, které může jeden druhému dát...